Wicked Flesh and Wings of Butterfly (8)

3. srpna 2008 v 14:19 | Anetka.ph |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
MNo...další kapitolka... asi to nebude nic světobornýho
Od zítřka du na brigádu, tak mi držte palce :-P Nesnáším, když musím něco dělat... XD XD XD
enjoy and comment please :-* thx XD XD XD

Stál jsem na promrzlé půdě hřbitova, Frank těsně vedle mě, mimo všechny ostatní, ale tak, abych na ně viděl. Slyšel jsem, jak kněz něco říká, ale neposlouchal jsem. Co ten mohl o Mikeym vědět. Důležitý přece bylo to, co jsem o něm věděl já. A to bylo to, že mi bude chybět; děsivě chybět.
Jedna slza si neplánovaně razila cestičku přes moji tvář. A to jsem myslel, že tuhle část už mám za sebou. Asi jsem se mýlil.
Frank si toho nejspíš všimnul, protože mě zlehka chytil za prsty levé ruky. Tohle gesto mě překvapilo snad nejvíc ze všeho, co se ten den událo. Nepodíval jsem se na něj. Propletl jsem naše prsty a jeho ruku stisknul pevněji. Možná si myslel, že ucuknu. Ani mě to nenapadlo.
"Věříš v boha?" zeptal se mě tiše, téměř šeptem.
"Ne, nikdy jsem nevěřil. Kdyby existoval, neděly by se takový sračky."
"A věříš na lásku?"
Chvilku jsem musel přemýšlet.
"Nikdy jsem neměl důvod," řekl jsem pomalu. Stisk jeho ruky povolil. Jemně jsem mu přejel palcem přes hřbet ruky.
Přemýšlel jsem nad tím, proč mě za tu ruku vlastně drží. Jestli jenom proto, že je tady se mnou jako 'morální podpora' nebo jestli je v tom i něco jinýho.
Máma se na mě otočila, a když zjistila, že mě Frank drží za ruku, zamračila se na mě a rychlým krokem zamířila směrem k nám. Černé šaty za ní vlály jako nějaká hrozba.
"Kdo si myslíš, že jsi, Gerarde?! To mi to musíš dělat i na pohřbu?!" rozkřičela se a vrhala rozzuřené pohledy střídavě na mě a na Franka.
"Mikeymu nikdy nevadilo, kdo jsem," namítl jsem rozzlobeně a nevědomky skoro drtil Frankovu ruku. "Takovej prostě jsem a kvůli nikomu se měnit nebudu."
"Neměl jsi sem vůbec chodit, stydím se za tebe," zasyčela na mě.
To byla už ta poslední kapka. Nic jsem na to neřekl, otočil jsem se a beze slova jsem vykročil k hřbitovní bráně, tahajíc Franka za sebou.
V naprostým mlčení jsme došli až k autu. Myslím, že Frank se bál cokoli říct, protože jsem musel vypadat vážně rozzuřeně.
Zády jsem se opřel o bok auta a zhluboka si povzdechl.
"Teda ty máš stisk," zamumlal Frank a s bolestivým výrazem si mnul ruku.
"Promiň, nedošlo mi to," pokusil jsem se o omluvnej úsměv. "A taky mě mrzí, že sis to všechno musel vyslechnout. Kdybych to věděl, ani sem nevkročím."
"To je dobrý, trochu mi to připomnělo moji matku, když zuřila.
Nastoupil jsem do auta a zavřel za sebou dveře.
"Mikeymu by ses líbil…" zamumlal jsem jeho směrem, když už seděl vedle mě. "Měli jsme stejnej vkus… teda až na to pohlaví," koukl jsem na něj, co on na můj pokus o vtip. "Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl takhle dozvěděl. Řekl bych ti to sám… časem." Tak a teď se rozhodne…
"Nevadí mi to," řekl a zase měl v obličeji ten lehce načervenalej odstín.
Oh, jo! Bože, díky! Teda, poděkoval bych ti, kdybys nebyl takovej zmrd…
"Dík," usmál jsem se na něj a nastartoval.
Celá cesta proběhla v pohodlným tichu. Ale to, jak jsem si z něj ještě ráno utahoval se mi zdálo věky vzdálený. Připadalo mi, že jsem za těch pár hodin zestárnul o pár let. To, že přichází nová část života, byla moc otřepaná fráze, ale tak nějak jsem se cítil.
"Zvládnuls to líp, než bych to dokázal já," otočil se na mě, když jsme vjížděli do Jersey.
"Stačilo si jenom vzpomenout, co by mi na hysterický vzlyky řekl Mikey a hned mi bylo líp," trošku jsem zalhal. Popravdě, stát tam na hřbitově a přemýšlet nad tím, jaký to teď bude bez něj, byla docela sada. "Poslal by mě do prdele," zasmál jsem se. Tentokrát už jsem si nevymýšlel.
"Víš, kde je St. Peter's church?" zeptal se mě najednou.
"No jasně, co tam?" nechápal jsem.
"Tak jeď tím směrem, poblíž bydlím."
Sám pro sebe jsem se usmál. Pokrok. Akorát jsem nechápal, proč se mě pořád tak bál.
"Vzal bych tě nahoru," řekl mi, když jsme vystoupili z auta před domem na který ukázal, "ale mám tam strašnej bordel."
Věděl jsem, že je to jenom klišé, ale nic jsem na to neřekl. Nechtěl jsem ho znervózňovat. Vždyť u mě už byl, a když byl u mě, tak tam prostě musel zjistit, že mi bordel ani za mák nevadí.
"Tak čau," trochu neobratně kolem sebe máchnul rukou, aby dal najevo, že už odchází,
"Zavolej, moje číslo už máš," pousmál jsem se a obrátil se k němu zády.
"Zavolám," slyšel jsem ještě za sebou, ale neotočil jsem se.
***
Od té doby, co jsem ho potkal, se můj život začal otřásat v základech. V těch pár dnech se stalo tolik věcí, co se nestaly za celej můj dosavadní život.
Zjistil jsem, že mi chybí, když ho nemám u sebe. Řekl, že mu nevadí, že jsem na kluky. Řekl mi, že mi sluší, když jsem namalovanej. Neřekl, že je taky na kluky. Ale on prostě musí být gay. To, jak se přede mnou tak roztomile červenal… hetérák by to neudělal. Navíc, já jsem se v tomhle ještě nikdy nespletl. Je na kluky. Je…
Dva dny jsem čekal, než zavolá. Ale nakonec zavolal.
"Ahoj, Franku," usmál jsem se do telefonu.
"Čau, hele máš zítra čas?" zeptal se.
"Jasně, že mám čas… akorát 'zítra' je širokej pojem." Zajímalo mě, co chystá.
"Někdy odpoledne. Musím do nemocnice na kontrolu a pak bysme třeba mohli někam zajít," navrhnul nesměle a já jsem na něj ani nemusel vidět, abych věděl, jak se tváří. Nejspíš si nervózně skousával spodní ret a očima těkal kolem sebe. To si vážně byl sám sebou tak nejistý?
"To je skvělej nápad. Na kdy máš být v té nemocnici? Že bych si tě vyzvedl; mám totiž ještě pořád to auto. Můžu jezdit dokud je benzín, tak si toho važ, protože pak se bude chodit pěšky."
Zasmál se. Zasmál jsem se taky.
"Tak se stav tak ve dvě. To by mělo stačit… mimochodem, bez auta už pro mě nejsi tak lákavá partie, takže s tím koukej něco dělat," nasadil namyšleném tón.
"Dobře princezničko, tak ve dvě... a ne že na tebe budu čekat tak, jaks čekal ty na mě," a položil jsem to. Prej lákavá partie…
***
Čekal jsem před jakousi ordinací na nepohodlné rozbité židli a pomalu si nudou začínal kousat nehty. Kde sakra je?!
Konečně se otevřely dveře a Frank po mě hodil zoufalej pohled.
"Doktor odešel asi před dvaceti minutama. Akorát ta strašná ženská si chtěla povídat," zatvářil se zhnuseně.
"Doufám, že je to ta, co se na mě prsila, když jsem tady byl posledně," vzpomněl jsem si na svůj poslední silikonový zážitek.
Skoro jako odpověď se ty dveře otevřely znova a v nich stála ta blbá blondýna.
"Dobrý den," sjela mě pohledem a upravila si vlasy.
"Odcházíme," otočil jsem se na Franka a oznámil mu to až přehnaně hlasitě.
"Á, pan Way," ozvalo se za mnou. Byl to ten doktor, co jsem z něj mámil to číslo k Frankovi do práce.
"Vidím, že jste uspěl," podíval se na Franka a ten se zase podíval ne mě. Nechápal. "Volal jsem vám, ale máte telefon mimo provoz," oznámil mi konverzačním tónem.
"Mám nový číslo, ale to už teď nebude potřeba, to co jste mi chtěl, mi můžete říct teď, ne?"
"Obávám se, pane Wayi, že ne. Bude to nadlouho a já teď opravdu nemám čas. Stavte se ze mnou v pátek, končím ve čtyři," a pomalu od nás utekl. Asi vážně spěchal. To, jak mu vlál plášť, mi připomnělo, jak se ke mně na hřbitově řítila moje matka. Ani nevím, čím to bylo.
"Půjdem?" otočil jsem se na Franka, kterej na mě nechápavě zíral.
"Co ti chtěl?"
"No to nevím, ale dozvím se to v pátek, nemyslíš?"
"Hmmm…"
***
Seděli jsme ve fastfoodu a Frank se cpal hranolkama, zatímco já do sebe ládoval hamburger pochybnýho původu. Prej je vegetarián. Nechápu…
"Co ten doktor myslel tím, že jsi uspěl?" překvapil mě otázkou.
"No… našel jsem tě," zakuckal jsem se rajčetem. Fuj rajčata! Proč já to vlastně jím?
"Nikdy jsi mi neřekl, jak se ti to vlastně povedlo," konstatoval a podíval se na mě.
"Ehm… někdy těsně po té nehodě jsem ho slyšel říkat, že volal k tobě do práce, a pak když jsi mi nechal ten vzkaz, jsem si na to vzpomněl a vyškemral ho od něj."
"Jsem rád, žes mě našel," zamumlal potichu. A odmítal se na mě podívat.
"Já taky, Frankie."
Obrátil ke mně rozšířené oči. "Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl."
Usmál jsem se. Pomalu jsem začínal dostávat to, co jsem chtěl. A nebylo to jenom jeho tělo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DeeTee DeeTee | Web | 5. srpna 2008 v 0:51 | Reagovat

sa tu usmievam jak slniecko, ten koniec bol rozkosny, uz sa tesim na dalsi diel xD

2 DeeTee DeeTee | Web | 8. srpna 2008 v 21:29 | Reagovat

hm... kedy bude pokracko? ja scem pokracko... pjosim pjosim...

3 pájina pájina | Web | 9. srpna 2008 v 16:38 | Reagovat

těšim na pokračování. a brigádu teda nezávidim taky makám a je to příšerný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.