Wicked Flesh and Wings of Butterfly (5)

3. června 2008 v 22:06 | Anetka.ph |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
Nezdálo se mi to. nebyla to jenom další odporná noční můra, kterých už jsem měl stovky. Byla to krutá pravda. Zase jsem cítil slzy v očích. Bylo mi to jedno. Tady nebyl nikdo, kdo by mě mohl vidět, jak brečím… a taky nikdo, kdo by mě mohl utěšit…
Ale za slzy jsem se nestyděl. Patřilo to ke mně. Tak jako cigarety a černá tužka na oči.
Mikeymu nevadilo, že jsem byl, jaký jsem byl…


***
Bylo mi z toho zle. Chtělo se mi zvracet, ale nejspíš už jsem ani neměl co. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem nejedl, ale hlad jsem necítil. Ani žízeň. Necítil jsem vlastně vůbec nic. Neměl jsem potřebu zvednout se z postele, osprchovat se, zapnout televizi nebo cokoli, co by vydalo alespoň nějákej zvuk, aby přerušil to děsivý ticho, do kterýho jsem se dostal. Dokonce jsem ani neregistroval, jestli je světlo nebo tma.
***
Z myšlenek mě vytrhl nepříjemnej zvuk. Trhal mi uši a dostával se mi pod kůži. Z posledních sil, co mi ještě zbývaly, jsem si zpod hlavy vytáhnul proleženej polštář a zakryl si uši.
Nepomohlo to. Jako můj mobil to ale neznělo.
Zapátral jsem v paměti, kde by mohl být a došlo mi, že jsem ho zahodil v parku.
Zvonek…
Shit, kdo po mě může co chtít. Vždyť o tom, kde bydlím, ví jenom pár lidí.
Mikey to věděl…
Zatřásl jsem hlavou a vyplašil tak zbytek vzpomínek na jeho poslední návštěvu.
Zvonění neustávalo, takže jsem svoji prvotní myšlenku, totiž nechat toho někoho, kdo zvoní, odejít, hned zavrhnul. S obtížema jsem se vykopal z rozházené postele a i když jsem si uvědomil, že na sobě mám jenom trenky, tak jsem se neobtěžoval najít si nějaký tričko. Proč taky, že…
Když jsem si stoupnul, zatočila se mi hlava, takže jsem si musel sednout a trochu se probrat.
"Děte všichni do hajzlu!" zakřičel jsem, ale zvonění to nezastavilo. Ten někdo se mě očividně rozhodl dostat z postele za každou cenu. Měl jsem pocit, že to zvonění v uších uslyším i za měsíc… teda jestli budu naživu…
Sám jsem té poznámce ušklíbl a zjistil, že tak strašný to zase se mnou nebude, když ještě umím používat obličejový svaly.
Svoje rozbolavělý tělo jsem dostrkal ke dveřím a zatáhl za kliku. Zamčeno nebylo. U mě nebylo co ukrást, takže jsem ani neměl co zamykat. Doufal jsem jenom, že to není ten homofonní soused, co bydlí přesně nade mnou. I když to asi těžko. Za poslední tejden si neměl na co stěžovat. Byl jsem hodnej, tichej a zhroucenej chlapec…
Otevřel jsem a zůstal stát s otevřenou pusou.
Nejdřív mě nazve buzerantem a pošle mě do hajzlu, a pak si klidně přijde ke mně do bytu na pokec?! Co se to tady, kurva, děje?!
"Ehm… promiň, asi jsem tě vzbudil…" nervózně sebou zašil a ani se na mě nepodíval.
"Ehm… promiň, asi nechápu, co tady, kurva, děláš a jak, do prdele, víš, kde bydlím!"
Alespoň, že jsem ztratil svůj letargický přístup k životu. Nevědomost mě celkem probrala a byl jsem schopen normálního uvažování… prostě takovej hezkej šok…
"No, chtěl jsem… chtěl jsem se podívat, jestli už je ti líp," zamumlal.
"Cože jsi chtěl?! Promiň, ale asi jsem špatně rozuměl… Nebyls' to náhodou ty, kdo mi řekl, že už mě nikdy nechce vidět ?!" hodlal jsem si na něm vybít všechno svoji zlost. Byl první, koho jsem potkal… jeho mínus…
"Vidí, že je to fajn, tak abych šel…" zamračil se na mě a otočil se k odchodu.
Uvědomil jsem si, že nechci, aby odešel. Pořád to byl ten Frank, kterýho jsem chtěl.
"Počkej, Franku," chytil jsem ho za rukáv. Sice se mi vytrhl, ale otočil se a podíval se přímo a mě a už neobhlížel špinavej beton na chodbě.
Přišel čas na omluvu…
Nikdy se mi neomlouvalo dobře. Vždycky jsem měl pocit, že je to něco pod moji důstojnost… Prostě mi to dráždilo moje ego. Polkl jsem.
"Promiň. Posledních pár dní toho bylo na mě trochu moc," povzdechl jsem si na konec a s potěšením jsem si uvědomil, že říct mu to nebylo až zas tak strašný.
"Všiml jsem si," poznamenal nedůvěřivě.
"Nechceš jít dovnitř?" mávl jsem rukou do bordelu za sebou.
"Ehm… ne, radši ne… já nemůžu, musím do práce… spěchám…" začal koktat a hypnotizovat kliku o dveří.
Povzdechl jsem si.
"Dobře, ale ještě chci něco vědět… Jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se na to, co mi momentálně vrtalo hlavou nejvíc.
"No… sám jsi mi to řekl-"
"Cože? To je blbost. Nikdy jsem to neřekl, kde bydlím," zavrtěl jsem hlavou, paměť mi jela na plný obrátky, ale na nic takovýho jsem si nevzpomínal.
"Ale jo. Jenom před pár dnama… v parku… já už vážně musím. Měj se," zamumlal už si skoro pro sebe a téměř odběhl.
Cože?! Co to mlel za blbosti?! V parku? Já jsem s ním v parku přece nikdy nebyl! Naposledy jsem tak byl, když…
"Shit," zaklel jsem, když mi to došlo. To byl Frank. To Frank mě dotáhnul domů, a ne Mikey. Taky jak by mohl… Na duchy jsem přece nikdy nevěřil…
Připadal jsem si neuvěřitelně směšně. Gerard Paranoidní Way.
Tehdy v parku mi připadalo, že ten hlas znám… jasně, byl přece Frankův… A oči jsem taky poznal… ale ty patřily Mikeymu, ne? Nebo Frankovi?
Zatřásl jsem hlavou a zbavil se tak zmatených myšlenek. Radši jsem přemýšlel nad tím, proč se o mě Frank tak zajímal…Napřed mě od sebe odhání, pak mi pomůže (ano, bylo těžký si to přiznat) a nakonec mě ještě přijde zkontrolovat?! To mi prostě nejde dohromady. Proč by to dělal? Kdyby mě už nechtěl vidět, nechodil by sem, byl bych mu ukradenej…
Ale za jeho návštěvu jsem mohl jenom děkovat. Protože jsem se konečně probral. Uvědomil jsem si, že lidi se rodí a zase umírají… že je to prostě život a já to nemůžu změnit.
Smutná skutečnost…
Zamířil jsem do koupelny. Posledních pár dnů jsem ani nezapínal světlo. Tentokrát už bylo na čase si rozsvítit.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla a zděsil jsem se. Na tváři několikadenní strniště, pod očima černý kruhy, a tak celkově se mi ta osoba v zrcadle nepodobala. A taky jsem zjistil, že sprcha by mi rozhodně neuškodila.
Strávil jsem tam hodinu. Nekecám, fakt celou hodinu. Po té, co jsem odmlžil zrcadlo, jsem konečně pomalu začal připomínat člověka… nebo alespoň mě. A taky mi začalo kručet v žaludku. Další dobrý znamení.
***
Rozhodl jsem se zavolat mámě. Nechtěl jsem jí to stěžovat. Musela se cítit úplně stejně jako já, možná i hůř, i když představit jsem si to nedokázal.
Ona přišla o syna, zatímco já o brášku a nejlepšího přítele. Víceméně jsem se s tím srovnal, ale pokaždé, když jsem na něj začal myslet, slzely mi oči a všude mě provázel pocit, že mi něco chybí. Něco důležitýho.
Vyšel jsem z domu a hned mě začaly pálit oči.
"Podělaný slunko," zaklel jsem si sám pro sebe. Doma jsem měl samozřejmě zatažený rolety.
Naštěstí nejbližší telefonní budka stála hned na rohu ulice. O mobil už jsem přišel, takže mi ani jiná možnost nezbejvala.
S povzdechem jsem poslouchal vyzváněcí tón. Vůbec jsem se na to netěšil. Prostě jsem si to nechtěl připomínat víckrát, než jsem musel.
"Haló?"
"Ahoj, mami."
"Gerarde!" Potěšený výkřik.
"Promiň, že jsem nezavolal dřív. Byl to pro mě trošku šok."
"Já- já vím," vzlykla máma a mě se zase začal svírat žaludek. Přece jenom, bylo to máma. Nechtěl jsem, aby byla smutná.
"Jak se to vlastně stalo?" chtěl jsem vědět. Nešlo mi do hlavy, že by se Mikey chtěl jen tak z ničeho nic… Prostě ne, to nebylo možný…
"Já, no… Přijeď v pondělí, bude p-pohřeb," a zavěsila. Byl pátek.
Vrátil jsem sluchátko do vidlice a v duchu pořád rozebíral, co mi vlastně řekla. V pondělí…
***
Zatlačil jsem do dvířek budky a než jsem se stačil pořádně rozhlídnout, někdo do mě vrazil. Při bližším prozkoumání situaci jsem zjistil, že to není někdo, ale Frank.
"Ježiši, promiň," zapištěl, když znova stál rovně… asi v úrovni mýho krku.
"To je pohodě-"
"Já už musím jít, jestli zase přijdu pozdě, tak už mě ten debil už vážně vyhodí," přerušil mě, odhrnul si vlasy z očí a běžel dál.
Ale ještě před tím se na mě usmál. Opravdicky se na mě usmál. Neměl jsem ponětí, co si o tom mám myslet… nebo spíš o něm. Vždyť se choval jako schizofrenik! Jednou mi říká, že jsem buzerant, a pak se na mě zase usmívá. A nakonec mě zachrání před umrznutím a ještě mě zajde zkontrolovat. Čert aby se v něm vyznal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 3. června 2008 v 23:22 | Reagovat

nebude Frankuš chorý? alebo ja neviem čo.... :) alebo je z Gerarda tak mimo, že mu mierne šibe? ja neviem... síce, ja by z Gerarda bola podobne mimo... awwwwwwwwww, Gerard... ale fakt... vôbec neviem čo s Frankušom... ale mocno sa mi ľúbi akým spôsobom to píšeš... milujem túto story :)

2 DeeTee DeeTee | Web | 4. června 2008 v 23:37 | Reagovat

jow... sorry, za ten vyraz, ale Frankusovi konecne doslo z rite do hlavy ze chce geeho?? dufam ze ano... a dufam ze sa mikey nepredavkoval preto ze predtym zrazil franka... ok... nebudem to riesit dopredu... som trosku mimo... no, neriesim radsej... tesim sa na dalsi diel...

3 Tea Tea | Web | 5. června 2008 v 10:10 | Reagovat

Uáááá zlatko piš rychle dál :D já to nevydržím, ty víš XD počkej až se potkáme na Linkinech :D

4 Anaj Anaj | Web | 6. června 2008 v 14:39 | Reagovat

Tiez premyslam, co to kurva s frankom je :D ale mikey je zlato, www, nemal zomriet ://

5 pájina pájina | Web | 6. června 2008 v 20:26 | Reagovat

frank se zbláznil:D

6 Simka Simka | E-mail | Web | 12. června 2008 v 18:14 | Reagovat

Frankie je zase v pohode xD ( a teda si zase zaslúži veľké písmeno lol ) myslím, že sa do Geeho zamiloval ( kto aj nie, že?) ale toho Mikesa mi je furt ľúto, fňuk... rýchlo pokračko idem čítať!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.