Wicked Flesh and Wings of Butterfly (4)

29. května 2008 v 18:45 | Anetka.ph |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
"Co-co tady děláš?!" vyhrkl ze sebe, ale nezněl potěšeně. "Jak jsi mě, sakra, našel?!"
"No… totiž… dostal jsem ten tvůj vzkaz a-" neměl jsem ponětí, co mu mám říct. Nejspíš totiž nechtěl slyšet, že je ta nejúžasnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Ale než jsem stačil vymyslet něco kloudného, přerušil mě.
"A co? Myslel jsem, že nejsi natvrdlej. Myslel jsem, že když ti napíšu, že už tě nikdy nechci vidět, tak to budeš respektovat!" začínal křičet a já si uvědomil význam toho, co říkal… On to myslel vážně… vážně to myslel vážně… Bože, já jsem takovej kretén! Co jsem si, sakra, myslel?!
"Ale-" zamumlal jsem a přišel blíž k němu. Neměl jsem slova na to, co jsem mu chtěl říct. Musel jsem vážně vypadat až směšně zoufale.
"Nesahej na mě ty buzerante! Nechci, abys za mnou chodil, rozumíš?! Už nikdy tě nechci vidět!" blýskalo se mu v očích.

Trefil do černýho. Přesně zasáhnul moje srdce. Někde hluboko uvnitř jsem zavyl bolestí.
… ty buzerante… buzerante… buzerante… Proč to řekl? To je tak zřejmý, že jsem na kluky?
Někde poblíž jsem uslyšel smích nějakejch parchantů. Bezradně jsem se rozhlídl po okolní zelenině, jestli mi nepomůže, ale všechno mlčelo jako hrob. Frank na mě zlostně shlížel a já si připadal, že se zmenšuju… i když byl menší on…
Pomalu jsem se otočil a zamířil pryč. Připadal jsem si jako spráskanej pes. Zdálo se mi, že se mi všechno na té ulici vysmívá. Odrazy z kaluží dostávaly podobu jeho očí, ale když jsem se podíval pořádně, byl to zase jenom můj ztrápenej výraz. I ty podělaný dlaždičky na chodníku si šeptaly o tom, jak velkej jsem kretén. Sice šeptaly, ale i tak jsem to slyšel… Byl jsem z toho trochu mimo, uznávám, ale mluvící dlaždičky jsem vyhnal z hlavy. Kdybych to někomu řekl, nejspíš by mě zavřela na cvokárnu…
Připadal jsem si jako debil. Jako velkej, velkej, velkej debil! Jasně! Frank měl plný právo se mi za to vysmát.
Ještě před chvilkou jsem si ani nepřipustil, že by to nemuselo vyjít. Hm, a taky že nevyšlo! Proč vždycky já?
Ještě nikdy jsem se nezamiloval. Nikdy. Nikdo mi na to nepřišel dost dobrej. Měl jsem už pár kluků, to jo, ale nikdy jsem nikoho nemiloval. Myslím tím, ne doopravdy. Vlastně ani nevím, co je to za pocit. Pochybuju, že se vznášíte pár cenťáků nad zemí a v břiše vám poletujou motýli. Nejsem přece postava z nějakýho přeslazenýho románu… ale chtěl bych to poznat… jednou určitě.
Podobný myšlenky mi neustále ničily sebevědomí celou cestu domů. Teda skoro. Zastavil jsem se v nedalekým parku. Měl jsem to tam rád a často jsem si tam chodil pročistit hlavu. Všechny lavičky byly mokrý od deště, ale to bylo to nejmenší, co mě tížilo.
Zazvonil mi mobil. Sakra, tak tenhle zvuk už jsem pěkně dlouho neslyšel. Podíval jsem se na display. Máma. Stiskl jsem zelený tlačítko.
"Gerarde?"
"Ahoj, mami," ohlásil jsem se unaveně. Na její výčitky jsem vážně neměl náladu.
"Gerarde," vzlykla. Vážně to byl vzlyk? Máma brečí?!
"Mami, co se stalo?"
"Mikey-"
"Co se stalo Mikeymu?" vyděsil jsem se. Dlouho jsme se neviděli, ale to neznamenalo, že mi na něm nezáleželo.
"On… pře-předávkoval se…" mluvila tiše a já jsem cítil, že mi srdce spadlo až do kalhot.
"Jak se předávkoval? Čím se předávkoval? Mami, tak mluv!"
"Prášky na spaní…"
Víceméně jsem si oddechnul. Už jsem myslel na drogy.
"A jak je mu?" zeptal jsem se už o něco klidněji.
"Gerarde, on… on to nepřežil-"
Dál něco říkala, ale neposlouchal jsem ji. Vnitřnosti se mi bolestivě stáhly k sobě, jakoby se před tím chtěly ochránit navzájem. Nedařilo se. Přestal jsem dýchat. Přísahám bohu, že jsem nedýchal… nepřežil
Mikey. Můj malej bráška…
Bez rozloučení jsem ukončil hovor. Začaly mi slzet oči.
Mikey, cos to provedl? Proč?
Srdce se mi rozbušilo děsivou rychlostí. Něco se ve mně zlomilo. Popadl jsem mobil a mrštil s ním do křoví.
Proč, sakra?!
Rozbrečel jsem se. Najednou jsem cítil prázdno. Tíživá prázdnota se mi šířila tělem. Zdrceně jsem skrčil kolena k bradě a cítil se jako gumová panenka. Necítil jsem žádný svoje svaly. Nebyla mi zima, nebylo mi teplo. Jenom prázdno…
Najednou jsem se vrátil do dětství. Mě bylo deset a Mikeymu sedum. Souhlasil jsem, že mu pomůžu pomstít se jednomu klukovi, co mu nadával. Vždycky bojoval. Vždycky chtěl bojovat. Vzali jsme vodovky a brzo ráno jsme mu šli přemalovat dřevěný plot z bílé na modrou. Měl z toho takovou škodolibou radost, když jsem přidal i červenou a zelenou… Ale nebyl zlej…Jen co jsme vyplácali všechny barvy, co jsme měli, začalo pršet. Utíkaly jsme domů a Mikeymu to bylo tak líto, že začal plakat. Postavil jsem mu robota z lega, abych ho utěšil. Pak už se celej den jenom smál…
Bezděčně jsem se tomu usmál taky. Ale pak jsem se na sebe zamračil. Proč už nejsme malý děti? Proč se vždycky všechno zkazí? Proč je ten svět tak strašně nespravedlivej?! Vždyť mu bylo teprv devatenáct!
Cítil jsem vztek. Strašnej vztek. Vztek, co mi spaloval vnitřnosti. A prázdnota se rozšiřovala do každýho koutu mýho těla.
Vždycky byl tak veselej. Ze všeho si dělal srandu. Naposledy jsem ho viděl před půl rokem. Byli jsme spolu stanovat.
Mikey! Vrať se…
Celou dobu mě nabádal, abych si už konečně našel někoho, s kým budu žít a ne jenom někoho, s kým se dvakrát vyspím, a pak půjdu hledat jinam. Tehdy mi došlo, jak špatnej jsem člověk. Využíval jsem lidi… a došlo mi to i v tom parku na lavičce. Ale nechtěl jsem, aby mi někdo ublížil. Nechtěl jsem skončit jako troska, ale přesně to se ze mě stalo.
Měl bych umřít místo tebe, Mikey. Ty sis to přece nezasloužil… to já jsem ten špatnej!
Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam seděl s hlavou v dlaních a vzpomínal. To jediný mi po něm totiž zůstalo. Blednoucí vzpomínky…
Ale proč to udělal?! Vždyť prášky na spaní jsou dělaný tak, aby se z nich nikdo ani po dvojnásobný dávce neotrávil! Sám jsem o tom věděl svoje…
Mikey, proč jsi chtěl umřít? Co tě mohlo donutit k něčemu takovýmu? Byl jsi ten silnější z nás… vždycky jsem měl pocit, že i když to nezvládnu sám, ty mi pomůžeš…
Já tohle sám nezvládnu!
Nikdy jsem nepochopil, proč se všechno špatný děje zásadně najednou a tak, aby to nikdo nemohl přestát ve zdraví…
Začínalo mi docházet, že život je jenom jedna velká absurdní fraška. Že lidi jsou jenom malý epizodky. Že na lidech vůbec nezáleží. Bylo mi z toho zle…
Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam byl. Nedalo se říct, že jsem seděl. Schoulil jsem se do klubíčka na tom tvrdým dřevu a chtěl jsem umřít.
Byla už tma, když se mnou někdo začal cloumat. Asi jsem musel usnout. Slyšel jsem, jak prší.
"Haló, slyšíte? Tady nemůžete zůstat," říkal mi kdosi. Ten hlas znám…
Otočil jsem se směrem za tím, kdo na mě mluvil.
"Gerarde?" vyjekl ten kdosi.
Bylo mi jedno, kdo to je. Jenom mi to připomnělo Mikeyho. Vždycky se o mě staral… zase jsem se rozbrečel, ale myslím, že to na mě nebylo poznat. Stejně pršelo.
"Tady nemůžeš zůstat, zmrzneš… a prší." Chtěl mě zvednout do sedu.
"Ne! nechte mě tady! Chci umřít…" zamumlal jsem a máchl kolem sebe rukou bez mířeného směru.
"Blbost! Kde bydlíš?"
Zdálo se mi, že slyším Mikeyho.
"Mikey?" byl jsem mimo. Kompletně mimo.
"Tak kde bydlíš? Musíš domů…"
Jsem si jistý; určitě to byl Mikey.
"Mark's street 597," automaticky jsem odpověděl.
Pak už si jenom pamatuju, jak mě Mikey táhl pryč z parku. Vytáhl mi klíče z kapsy. Stáhl mi mokrý oblečení a v posteli mě Přikryl až po bradu. Myslím, že jsem se třásl zimou.
Mikey mi vždycky pomáhal…
"Vyspi se z toho," slyšel jsem, jak na mě mluví. Neviděl jsem mu do obličeje. Odstoupil od postele.
"Nenechávej mě tady samotného, Mikey. Bez tebe to nezvládnu," zamumlal jsem a s námahou po něm vztáhnul ruku.
Jenom letmo se jí dotknul.
"Musím jít," zašeptal mi do ucha. Políbil mě na čelo a zmizel.
"Mikey, nenechávej mě tady!" vyjekl jsem a zase se rozbrečel.
Musel jsem usnout, protože když jsem se probral, denní světlo mě bolestivě píchalo do očí.
Asi deset vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč se cítím tak prázdně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 29. května 2008 v 22:41 | Reagovat

v prvom momente som zostala Frankovou reakciou úplne mimo... potom, keď Gerardova matka spomenula, že sa Mikey predávkoval, povedala som si, že to bude waycest a myslela som si, že Frank bol len vedľajšou postavou... no potom, keď som si prečítala, že Mikey umrel, striaslo ma a povedala som si, s kým skončí Gerard? a potom, keď začal o duchoch, tak sa mi zdalo, či sa mu Mikey nebude zjavovať a predsalen to nebude waycest... ale potom v tom parku na lavičke, tá osoba... Frankie... no mňam :) nádherná časť...

2 DeeTee DeeTee | Web | 29. května 2008 v 23:06 | Reagovat

ano, kukam tu na obrazovku a scem napisat daco co ma zmysel, ale ked ono sa to tazko po takomto dacom... je to rozhodne krasne... a ako potesilo by ma ze keby ten co ho odviedol domov bol frankusik... no ok... nebudem sa miesat do obsahu xD ... v kazdom pripade je to nadherne napisane a ja scem ESTE! pokrackooo pls

3 Anetka.ph Anetka.ph | 30. května 2008 v 15:43 | Reagovat

děvčata klííídek, já už to stejně mám napsaný asi pět dílů dopředu XD XD XD

ale jinak fakt díky za komenty, takovou dobrou odezvu jsem ani nečekala, potěšily jste mě ;-)

jo a taky jestli třeba znáte někoho komu by se to mohlo líbit tak rozhodně doporučte (neplacená reklama XD XD XD)

4 DeeTee DeeTee | Web | 30. května 2008 v 22:44 | Reagovat

btw... nespriatelis?

5 Dannie Dannie | Web | 30. května 2008 v 23:18 | Reagovat

aj ja chcem, aj ja chcem!!! nespriatelíš? :P

6 Anetka.ph Anetka.ph | 31. května 2008 v 9:54 | Reagovat

tak bezva, za spřátelení budu ráda ;-) až budu mít trochu víc času tak sem ještě zařadím oblíbený XD XD XD

7 Simka Simka | E-mail | Web | 12. června 2008 v 18:06 | Reagovat

Uj.. to s Mikem ma rozplakalo :( a ten frank sa nezachoval milo! ( všimnite si, že ľudí, ktorých mám momentálne radšej, tých píšem s veľkými písmenami :D)

8 Petronajt Petronajt | E-mail | Web | 2. prosince 2008 v 14:05 | Reagovat

Nééééé......rpoč vždycky každej zabije zrovna Mikeyho.....achjoooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.