Wicked Flesh and Wings of Butterfly (3)

24. května 2008 v 23:43 |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
Potřetí jsem si to přečetl a stejně jsem to nepobíral.
…děkuju za všechno…lepší když se už neuvidíme…mrzí mě to…nehledej mě…
"Nehledej mě," zopakoval jsem omámeně. Nehledej mě, nehledej mě; najdu tě!
Nechápal jsem, co se stalo… co jsem mu provedl… Vždyť jsem se ho ani nesnažil sbalit, nic… prostě jsem nedokázal pochopit, jak se jeden den se mnou smát, a pak mi napsat, že už mě nechce vidět!

Rychle mi to šrotovalo v hlavě. Na tohle jsem ani nepomyslel. Neměl jsem na něj žádný číslo nebo adresu. Věděl jsem jenom, že pracuje v nějakým obchodě… ale těch jsou v Jersey určitě tisíce!
A pak to najednou cvaklo. Ten doktor s ním o tom přece mluvil! Frank říkal, že potřebuje do práce a ten doktor zase, že už tam volali, aby věděli, že Frank nepřijde. To znamená, že na do toho obchodu musí mít číslo. Doufal jsem, že ho ještě někde mají, byla to totiž moje jediná šance… teda, to číslo a pak obcházet obchody a hledat Franka. Měl jsem pocit, že bych klidně šel i do toho.
Vzhlédl jsem a zjistil, že ta sestřička se na mě pořád culí. V tu chvíli jsem měl pocit, že bych jí ty silikony nejradši nacpal někam, odkud by si je už nevytáhla.
"Kde je ten doktor, co ho ošetřoval?" zeptal jsem se jí a doufal, že umí taky mluvit.
Rozhlídla se, jakoby doufala, že ho někde poblíž uvidí. Bohužel i pro mě, kolem byla jenom prázdná chodba plná židlí vystlaných ošoupanou umělou kůží, která se trhala a odhalovala molitan, co byl pod ní.
"No… asi bude na obědě," odpověděla nejistě a snažila se to zachránit úsměvem.
"No… a kdy se asi vrátí?" už jsem ztrácel nervy a přecházel na sarkasmus. Nevadí, stejně nevypadala, že by ho pochopila.
"Za hodinku?" zasmála se a předvedla mi všechny svoje dokonale vybělený zuby. Dělalo se mi z ní špatně.
"Dík," zamumlal jsem a vypadl odtamtud.
Chtěl jsem ho ještě někdy vidět. Shit, hodně jsem chtěl! Myslel jsem si, že to už nejspíš nikdy nezjistím.
"Vážně bych chtěl vědět, proč vždycky všechno podělám…" zamumlal jsem si pro sebe, když jsem z krabičky vytahoval další cigaretu. Sakra už bych s tím vážně měl přestat, zamyslel jsem se, ale tušil jsem, že jsou to zase jenom další marný řeči.
Rozpršelo se. Do hajzlu! Už zase! Přemýšlel jsem, jestli už bych se zase neměl přestěhovat. Přece jenom, život jsem měl podělanej celkem slušně. Nebo jsem si to alespoň myslel.
***
Z moře černých deštníků patřících lidem, co kolem mě jenom procházeli, se vynořil jeden naprosto totožný s ostatními a zamířil mým směrem. Vzhlédl jsem od špiček svých bot a zjistil, že to ten, na kterého tady tak dlouho čekám.
Zvláštní, ani mi to jako hodina nepřipadalo. Zkontroloval jsem čas na mobilu a zjistil, že jsem se asi o třicet minut spletl. Stál jsem tam už hodinu a půl. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaká je mi tam zima. I když jsem stál pod nemocniční stříškou, lezavý chlad se mi nejspíš dostal i pod oblečení.
Doktor mě s úsměvem pozdravil.
"Dobrý den, chtěl bych s vámi mluvit," stoupnul jsem si před něj, a tak mu znemožnil případný útěk.
"Jistě, stejně jsem s vámi chtěl ještě o něčem mluvit" pokýval. "Ale jestli se to týká pana Iera, tak toho jsme dnes ráno propustili na jeho vlastní zodpovědnost."
"Cože? Mě ale řekl, že ho propustíte vy," zase jsem se divil. Už bych se ani nedivil, kdybych se nedivil, co se to tady, sakra, děje…
"Možná jste ho přeslechl," odpověděl vyhýbavě. "Ale ještě než přejdeme k tomu, co jsem vám chtěl říct, říkal jste, že se mnou chcete mluvit, ne? Pojďte se mnou do kanceláře, tam nás nikdo nebude rušit."
"Dobře." A prošel jsem za ním několika úplně stejnými chodbami po několika úplně stejných schodištích. Čert aby se tady vyznal! Vzpomněla jsem si, že když jsem byl v nemocnici naposledy, na podlaze byly různobarevné šlápoty - po děti a důchodce; muselo to být někde jinde, v téhle nemocnici totiž bylo všude nevzhledné linoleum neurčité barvy.
Vešli jsme do dveří s označením 'Dr. Andrew Eliot'. Uvnitř to vypadalo úplně jinak než všude jinde. Velký, dřevěný a rozhodně drahý stůl stál uprostřed velké místnosti s měkkým zeleným kobercem na zemi a spoustou oken. Kolem stolu bylo několik židlí, po obvodu místnosti pár skříní s šanony a pod největším oknem byl velkej a určitě taky pohodlnej červenej gauč. V té chvíli jsem opravdu vážně přemýšlel o změně povolání.
"Posaďte se," ukázal mi na židle, stojící před stolem a usmíval se tomu, jak jsem se tam rozhlížel. Sám si sedl do velkýho koženýho křesla a nabídl mi sušenku. V té chvíli mi připadal jako cvokař a ne jako chirurg, i když, člověk nikdy neví… Nesnáším snoby…
"Takže? Myslím, že se to týká pana Iera, ne?" pobídl mě.
"Ano," váhavě jsem přikývnul a hledal, jak mu to správně podstrčit. "Jde, o něj." Odmlčel jsem se. "Je to tak," začal jsem neobratně, "že bych na něj potřeboval kontakt," podíval jsem se na něj a doufal, že to klapne.
"Ale pokud vím, tak vám u našeho personálu nechal vzkaz," podíval se na zpod brýlí.
"To jo, ale nejspíš to tam zapomněl připsat."
Pořád se na mě díval a mlčel. Nic jsem neříkal a ještě pořád doufal, že to klapne.
"Jste si, doufám, vědom toho, že takové informace nemám a i kdybych je měl, směl bych je dát jenom rodinným příslušníkům."
"No, to ano, ale…" nedomluvil jsem, ale zdálo se, že jemu to nevadí, protože vstal, došel k jedné ze skříní, vytáhl šanon a začal v něm cosi hledat. Nakonec vytáhl kousek papíru a zamířil zpátky ke mně. Prosím, ať to, proboha, vyjde!
Strčil ten papír přede mně a já na něj koukal jako na zázrak (teda na ten papír, ne na doktora). Bylo na něj načmáraný číslo. JO!
"Děkuju," vybreptnul jsem a zvedl se ze židle. Chtěl jsem tam zavolat co nejdřív.
"Počkat, počkat," zasmál se. "Ještě nikam nechoďte, chtěl bych vám oznámit něco velice důležitého-"
"Jsem vám vážně vděčný, ale teď už vážně musím jít. Máte papír? Napíšu vám svoje číslo," vchrlil jsem na něj a ani ho nenechal domluvit. Bylo mi jedno, že jsem k němu nebyl zrovna zdvořilej. Měl jsem stopu k Frankovi, to mi ke štěstí stačilo.
Jenom se smál a podal mi papír a tužku. Načáral jsem číslo a skoro vyběhl z kanceláře. Ještě jsem stačil říct "Nashledanou" a na chodbě už jsem se doopravdy rozběhl. Po cestě k hlavnímu vchodu mě okřiklo několik pobíhajících sestřiček, ale bylo mi to fuk; nezpomalil jsem. Udýchaně jsem se zastavil až před nemocnicí a zběsile do mobilu ťukal číslice z papírku. Ve správným pořadí se mi to podařilo až napotřetí.
S bušícím srdcem jsem poslouchal vyzváněcí tón a rychle přemýšlel, co řeknu, až to někdo zvedne.
"Haló?" zabručel čísi hlas na druhé straně.
"Dobrý den, jsem Gerard Way-" začal jsem, ale přerušil mě.
"A co já s tím?"
"Jsem od policie-" řekl jsem první, co mě napadlo, ale zase mě přerušil.
"Tak s tím nechci mít nic společnýho!" a nejspíš se chystal zavěsit.
"Ne, ne! Počkat! Po vás nic nechci," zdálo se, že ho to uklidnilo.
"Tak vo co de?"
"Jde o Franka Iera-"
"Co zas proved ten blbeček línej?"
"Nic, pane… Jakže se to jmenujete?" No dobře, možná jsem tak trošku zneužíval mýho talentu na lhaní… no a co?! Komu to vadilo? Co uši neslyší, to ego nesníží, ne?
"Bob," zamručel.
"Dobře, takže pan Iero u vás pracuje?" chtěl jsem se jenom ujistit.
"Jo, jasně… tak co proved?"
"Byl svědkem dopravní nehody," když se to tak vezme kolem a kolem, tak jsem podstatě ani tak moc nelhal… myslim… "A proto s ním musíme sepsat protokol," dál jsem si vymýšlel a začal si to pěkně užívat. "Mohl byste mi prosím dát adresu vašeho obchodu?" nasadil jsem slušný přízvuk a doufal, že ten chlápek není tak blbej, jak se zdál, protože to by si tu adresu už asi ani nepamatoval.
"Ok, je to Lexington street 1254, sbohem," a zavěsil.
Srdce mi přestávalo vzrušeně bít. Musím se přece uklidnit. Ale zvládl jsem to!
Přemýšlel jsem, co mu řeknu. Dobře, nepřemýšlel jsem. Nadšeně jsem se rozběhl k okraji chodníku, kde stála nejmíň desítka naprosto totožných taxíků, který čekaly, že z nějakýho pohybu neschopnýho pacienta dostanou peníze. Ne, jasně, že všechny čekaly jen na mě, až do nich nasednu a nechám se obskakovat chlupatýma a zpocenýma přistěhovalcema. Fuj! Asi až po deseti vteřinách mi došlo,že jsem smíchal myšlenky na to, co bych chtěl a na to, co mě nevyhnutelně čeká, jestli se chci dostat k Frankovi v nejbližší půlhodině.
Rychle jsem do jednoho z nich nastoupil a řidiči (chlupatýmu a zpocenýmu… pardon XD) jsem nadiktoval adresu, kterou jsem dostal z toho boba nebo jak se jmenoval.
Ten řidič se na mě nechápavě podíval a nechal si to ještě jednou zopakovat.
"Čéčé, tak to fakt nevim, kde to je," otočil se na mě a už z kapsy tahal mobil. Asi pět minut jsem čekal, než doplkal, ale alespoň už věděl, kam to vlastně pojedeme… na rozdíl ode mě.
Po chvilce už se konečně rozjel a zařadil se do kolony, čekající na křižovatce. Já jsem přestal sledovat cestu a myšlenkami se vrátil zpátky k Frankovi. Pořád mi nešlo do hlavy, proč už se se mnou nechce vidět. Už jenom proto s ním chci mluvit.
Zkoušel jsem si ho představit, jak v pestrobarevné zástěře počítá plechovky, nebo jak pomáhá starám babičkám s nákupním lístkem. Musel jsem se tomu pousmát…
Taxík najednou začal zpomalovat a já jsem vyplašeně vykoukl z okýnka. Dostali jsme se poblíž čtvrti, kde jsem bydlel. Stejná špína na chodnících, stejně otřískaný rezavý auta.
"Tak sme tady, čéče… ale vybral sis teda pěknou prdel, to ti povim," otočil se řidič na mě. Radši jsem na to nic neodpověděl a strčil mu bankovku do ruky.
"Hej, díky, čéče, tak zase příště-" ale to už jsem zabouchl dveře. "Už nikdy," zamumlal jsem si pod vousy a začal se rozhlížet po nějakým obchodě.
Byl hned na protější straně ulice, a tak jsem tam hned zamířil. Z dálky to vypadalo jako malý ušmudlaný krámek, kam si chodí puberťáci pro chlast. A nejspíš jsem s tím měl i pravdu, protože na rohu už jsem zahlídl partu nějákejch děcek, co vedli rozhovor na téma: zase se zkalíme, ne?
Koukl jsem do špinavý výlohy a snažil se rozeznat alespoň někoho. Nešlo to. To sklo se asi nemylo už od tý doby, co to tady otevřeli… Mý škodolibý já se na to chtělo toho Boba zeptat, ale pro jistotu jsem to zavrhl.
Zatlačil jsem do studených kovových dveří a potichu zamířil do hlubin jámy lvové. Nechtěl jsem, aby přede mnou utekl dřív, než si s ním promluvím. Plížil jsem se podél regálů a připadal si tak trapně, jako když si děti hrajou na Jamese Bonda.
"Agent 007," zamumlal jsem si pro sebe a hned bych si za to nejradši nafackoval. Přiznávám, občas se chovám jako dítě… ale kdo ne?
A pak jsem ho zahlídl u okurek… a veškerá sranda mě přešla. Vyschlo mi v krku a neměl jsem ponětí, co mu řeknu.
Když se na mě otočil, dřív než jeho překvapeného pohledu jsem si stačil všimnout piercu ve rtu. V nemocnici ho nejspíš kvůli všem těm přístrojům musel sundat…
"Ahoj, Franku," pokusil jsem se o úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anetka.ph Anetka.ph | 24. května 2008 v 23:44 | Reagovat

a jestli nebudete komentovat, tak se na to vykašlu a přestanu sem dávat další díly! XD XD XD

2 Dannie Dannie | Web | 26. května 2008 v 0:00 | Reagovat

awwwwwwwwwwwww.... krásna časť... ako nechápem prečo Frankuš nechcel, aby ho Gee hľadal... veď Gee!!! :) a tiež som zvedavá čo chcel ten doktor Gerardovi tak dôležité povedať... celkovo som zvedavá až to nie je pekné :P

3 DeeTee DeeTee | Web | 26. května 2008 v 23:58 | Reagovat

jo... toto je, ze wow... dakujem dannie, ze ma na tuto story upozornila a tebe za to, ze ju pises xD Som strasne zvedava, ze co si ti dvaja povedia... pjossiiiiim pokrackoooo xD

4 DeeTee DeeTee | Web | 28. května 2008 v 22:41 | Reagovat

no taaak, ja sceeeeem pokrackoooo xD

5 Simka Simka | E-mail | Web | 12. června 2008 v 18:00 | Reagovat

Thank godness že som túto stránku našla, lebo by som tieto story nikdy nečítala... lets go!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.