Wicked Flesh and Wings of Butterfly (2)

19. května 2008 v 18:30 | Anetka.ph |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
další kapitolka. doufám, že se vám bude líbit...
jo a prosím, komentujte ať vím, jestli mám psát dál XD XD XD

"No jasně… můžeš mi, sakra, říct kdo seš a co tady dělám?!"
Vůbec jsem se mu nedivil, že po mě takhle vyjel. Asi bych udělal to samý. Navíc v tu chvíli jsem věnoval pozornost jeho obličeji a ne tomu, co říkal.
"Včera tě srazilo auto a já jsem byl jedinej, kdo byl u toho, takže jsem zavolal sanitku a um… no… tak nějak," zakončil jsem to tak trochu neobratně, ale bylo mi to fuk.
"To je bezva… ale vůbec nevím, o čem to mluvíš," zasmál se nevěřícně. "Včera jsem šel prostě normálně z práce domů a nic se-" zasekl se a v očích se mu zableskla jiskřička poznání.
"Ale…" zamumlal ještě, bezradně se na mě podíval a začal se rozhlížet kolem sebe. Pohled mu padl nejdřív na kapačku, co mu vězela v ruce, a pak na bílé přikrývky.
"Klid, být tebou, tak jsem taky mimo," mávl jsem rukou a usmál se na něj.
"Já nejsem mimo!" zamračil se na mě, a pak se zamračil ještě víc, ale tentokrát na sebe za tu dětinskost, kterou právě řekl.
"Dobře, dobře, tak já půjdu radši někomu oznámit, že už ses vzbudil."
Řekl jsem to první sestřičce, kterou jsem potkal a ona si po chvíli dovedla toho doktora, který se mnou mluvil včera. Mě si ani nevšimli a zamířili rovnou do jeho pokoje. Nechtěl jsem se jim tam plést, přece jenom, jsem cizí člověk, takže jsem dovnitř nešel, ale za dveřmi jsem mohl slyšet, co se uvnitř děje.
"- v normálu, takže je všechno tak, jak má být. Máte obrovské štěstí, pane Iero. Kdyby nebylo toho člověka, co s vámi včera přijel, nejspíš byste operaci nepřežil. "
"Jakto?" slyšel jsem, jak se ptá.
"V naší krevní bance včera došla vaše krevní skupina a než bychom ji stihli dovézt z nejbližší nemocnice, nejspíš by bylo pozdě. Náhodou má AB pozitivní, stejně jako vy. A navíc vaše tělo transfuzi přijalo naprosto bez problémů; to se vidí málokdy. Měl byste mu poděkovat, v podstatě vám zachránil život."
Teď to znělo jako nějakej obrovskej hrdinskej skutek. Nebyl. Včera mi to připadalo naprosto normální. Vždyť by to udělal každej. Asi to bylo spíš užvaněným doktorem, než mým hrdinským kouskem.
"- a kdy mě odtud pustíte? Musím se vrátit do práce, jinak nebudu mít na nájem-"
"Uklidněte se, pane Iero, budete tady muset být ještě nejméně týden, aby vám dobře srostly stehy. Navíc musíte odpočívat. Nemusíte se bát, volali jsme vašemu zaměstnavateli, že jste měl úraz."
Cože? Kolik mu je, že už sám maká a bydlím ve vlastním bytě?
"Myslím, že ho to moc nepotěšilo, co?" po dlouhé době promluvil. V jeho hlase jsem slyšel ironický podtón.
Po nějaké době, jsem za dveřmi uslyšel kroky a měl jsem co dělat, abych se stihl alespoň otočit a udělat dva kroky zpátky, aby to nevypadalo, jako že jsem dělal to, co jsem dělal.
Doktor spolu se sestrou odpluli a já jsem opatrně nakoukl do pokoje.
"Můžu?" teď už jsem se zeptal. Napadlo mě, že mu může být nepříjemný, že mu tam furt lezu jen tak, jako by se nechumelilo. (Mimochodem, nechumelilo. Už byly skoro Vánoce a venku ještě pořád pršelo!)
"Jasně," hlesl, "posaď se," kývl hlavou k židli u stěny. Přitáhl jsem si ji blíž a sedl jsem si.
"Víš, asi bych ti měl poděkovat-" koukal z okna a mluvil, jako by byla řeč o počasí. Poznal jsem, že nesnáší, když musí mýt někomu vděčný nebo někomu něco dluží. Tak jako . "-za to, žes mě sem dovezl a tak."
"To je v pohodě, udělal by to každej, být na mým místě… Jo a jsem Gerard natáhl jsem k němu ruku.
Vypadalo to, že se mu ulevilo, když jsem ho nenechal mi skoro líbat ruce.
"Frank. Ty nepracuješ?"
"Cože?" nechápal jsem chvíli, ale pak mi to došlo. "Jasně, že pracuju. Mám teď volno.
"A co děláš?" zajímal se.
"Pomáhám kreslit komixy. Většinou docela nuda," hořce jsem se zasmál.
"Vždyť to musí být skvělý… nebo alespoň lepší než doplňování konzerv v potravinách."
"No tak to máš asi pravdu."
Začal si se mnou úplně normálně povídat o všem možným a já jsem zjistil, že spolu máme mnohem víc společnýho, než jenom včerejší nehodu.
Zjistil jsem, že poslouchá to samý, co já, že se rád dívá na horory, že hraje na kytaru, že se sem před pár týdny přestěhoval, protože nemohl vystát svoji matku… tak jako já.
***
Jezdil jsem tam za ním denně, ale vůbec se mi nezdálo, že spolu trávíme málo času, právě naopak. A taky nebudu zapírat, že bych rád zjistil, jestli líbá tak dobře, jak vypadá a všechny další takový ty věci, u kterých se většina populace začne červenat, když na ně přijde řeč, ale nechtěl jsem ho děsit. Úplně mi stačilo, že jsem si s ním mohl povídat. Alespoň zatím. Navíc představa, jak ho přefiknu, mezi všema těma hadičkami a pípátkama, se mi nezdála moc lákavá. A taky jsem nevěděl, s kterým pohlavím sdílí svoji spodní část těla.
***
"Zítra už můžu jít domů," oznámil mi, ale nezněl zrovna nadšeně. Jeho tvář trochu potemněla a dostala melancholický výraz.
"To je přece skvělý," řekl jsem, "ale nevypadáš, že by ses těšil zpátky do normálního života."
"To se ti jenom zdá," mávl rukou, trochu se pousmál, ale do očí se mi nepodíval. "A taky, představa, že se musím vrátit do práce…" zatvářil se znechuceně a já se tomu zasmál. Ale v tomhle jsem ho chápal. Komu by se taky líbilo, že musí makat…
"A mám se tady pro tebe zítra stavit?" zeptal jsem se ho. Nechtěl jsem, aby šel sám, ještě by ho srazilo další auto. A taky jsem chtěl vidět, kde bydlí.
"A pracuješ ty vůbec někdy?" zasmál se, ale měl pravdu. Poslední týden jsem v práci skoro vůbec nebyl. Vždycky jsem si jenom došel pro instrukce a zase zpátky za Frankem. Kreslit přece můžu i doma.
"Jasně, ale kreslení představuje určitý výhody… třeba pracovní dobu," zašklebil jsem se. "Můžu tam chodit skoro kdy chci, hlavně že jim načmárám to, co oni chtěj'."
"Škoda, že přehrabovat se ve shnilejch rajčatech se nemůžu u sebe v posteli… i když… fuj!" zakroutil hlavou a já se začal smát.
"Práce jako práce, ne? Zadarmo ti stejně nikdo nic nedá… Tak mám se pro tebe stavit?" chtěl jsem pořád svoji odpověď.
Vypadal, že nad tím chvilku přemýšlí. "No… jasně. Mají mě pustit někdy odpoledne. Tak se stav," podíval se jinam.
Rozloučil jsem se s ním a vypadnul z toho nemocničního smradu. Už jsem se těšil, že se s ním uvidím taky někde jinde něž v posteli… nebo alespoň v té mé…
***
Druhý den ráno jsem pro něj poslušně přijel a protože na chodbě jsem ho nikde neviděl, usoudil jsem, že se asi ještě balí. Otevřel jsem dveře jeho pokoje, ale nebyl tam. Postel zmizela a na něj tam nezůstala ani jediná památka.
Zašel jsem proto za nějakou sestřičkou. Řekla mi, že ho propustili už ráno, ale že tam pro mě nechal vzkaz. Udiveně jsem se na ni podíval. Proč mi to, sakra, neřekl sám?! Vždyť měl tolik příležitostí. Hlavou mi blesklo, že se se mnou možná už nechtěl vidět, ale proč? To by mi přece mohl taky říct.
Sestřička mi podávala kousek papíru a přitom si stahovala šaty, co nejníž to šlo, abych se jí mohl podívat na prsa… kdyby tak věděla… v duchu jsem se jí vysmál a papírek si od ní vzal bez sebemenšího pohledu do jejího dekoltu.
To, co jsem si přečetl, mě naprosto rozhodilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 21. května 2008 v 0:27 | Reagovat

ja prosím o pokračovanie, lebo.... lebo až zúfalo chcem vedieť čo si Gerard prečítal :) takže čo z toho vyplýva? XD

2 Simka Simka | E-mail | Web | 12. června 2008 v 17:50 | Reagovat

Jú presne!! Takto odseknuté sa vidí málokedy, smekám xD

3 imyoylbshfb imyoylbshfb | E-mail | Web | 13. června 2009 v 2:02 | Reagovat

KmLSp0  <a href="http://wwvpzouorwni.com/">wwvpzouorwni</a>, [url=http://llmtiikhigwh.com/]llmtiikhigwh[/url], [link=http://rjdrkgwbtmzz.com/]rjdrkgwbtmzz[/link], http://roxeximhzgmf.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.