Wicked Flesh and Wings of Butterfly (1)

17. května 2008 v 16:23 | Anetka.ph |  Wicked Flesh and Wings of Butterfly
Nápad na tuhle story vznikl v létě a od té doby mi pořád vrtal hlavou, takže tohle bude asi pátá verze XD
Taky pro mě hodně znamená, protože vznikla jenom díky osobě, na které mi záleží snad úplně nejvíc... love ya <3 :-*

Byl večer a já zrovna šel z práce. Chodník a několik nejbližších kaluží chabě osvětlovala nedaleká lampa; jediná, která svítila v okruhu sta metů. Nikoho jsem nepotkal ani nezahlédl, ale z míry mě to nevyvádělo ani náhodou. Tahle část Jersey byla z tak trošku chudších poměrů a většina obyvatel se bála za tmy chodit po ulicích kvůli všelijakým nočním živlům. No a co si budeme nalhávat, New Jersey v žádném případě nebylo to nejbezpečnější místo na světě.
Bezmyšlenkovitě a zcela automaticky jsem mířil směrem ke svému bytu. Nebyl jsem nějak hrdý na to, že bydlím zrovna v téhle čtvrti, ale bylo to mnohem lepší než trčet v Belleville jako Mikey, který si prostě před mamkou neuměl prosadit svou a odstěhovat se tak jako já. Když jsem si dodělal školu, už jsem tady zůstal; navíc jsem měl docela dobrou práci, takže nebylo už vůbec nic, co by mě v Belleville drželo. Zbyly mi po něm jenom hořké vzpomínky na střední školu a ty bych si velice rád vymazal z paměti nadobro.
Ale na tohle jsem zrovna teď nechtěl vzpomínat… už to bylo docela dávno a nikdy nemělo cenu se tím zabývat. Parta idiotů, co nedokázala pochopit, že jste jiní a myslela si, že jí patří svět, už mě teď nemohla rozhodit…
Najednou jsem zaslechl blížící se auto. Tak trochu mě to vytrhlo z myšlenek a já jsem se podíval po zvuku motoru. Nic jsem neviděl, auto nejspíš ještě nevyjelo zpoza rohu, ale najednou jsem uslyšel skřípot brzd, tupý náraz a výkřik. Zamrazilo mě v zádech a podvědomě jsem přidal na kroku, abych co nejdřív mohl zjistit, co se děje.
Už jsem byl skoro na roku ulice, když se těsně vedle chodníku prořítilo auto. A pravděpodobně to bylo to bylo to samé auto, co jsem slyšel před chvílí; na předním skle byla krev.
Rozběhl jsem se a uprostřed ulice jsem uviděl něco, co jsem nikdy vidět nechtěl. Čísi tělo leželo uprostřed silnice, zkroucené v nepřirozeném úhlu, v bezvědomí. Doběhl jsem až k němu a zjistil jsem, že je to kluk, vlastně skoro ještě dítě.. mohlo mu být maximálně tak osmnáct.
Opatrně jsem ho obrátil na záda a nahmatal krční tepnu. Snad ještě žije… Kůži na krku měl téměř ledovou, ale pod svými prsty jsem ucítil lehký pohyb. Jeho srdce tlouklo; pomalu, ale tlouklo.
Okamžitě jsem vytáhl z kapsy mobil a zavolal sanitku. Po pár nezbytných pokynech mi řekli, ať tam s ním počkám. Ani mě nenapadlo dělat něco jiného. Asi pět minut jsem tam vedle něj seděl na zemi a snažil se zhodnotit jeho stav. Nevypadal na umření… rozhodně ne vzhledem k tomu, že ho právě srazilo auto. Měl hrozně drobnou postavu, na té silnici vypadal skoro křehce.
Sanitka s houkáním vjela do uličky a rychle ho naložili. Najednou mi blesklo hlavou, že jsem to klidně mohl být já, kdybych si ještě po práci s Jimmym nedával cigárko. Potřeboval jsem vědět, jestli se uzdraví, i když s ním nemám nic společného. Bylo to zvláštní
Celou cestu jsem sledoval, co s ním dělají. Napojili ho na jakýsi přístroj a dali mu transfuzi. Jedna sestřička říkala cosi o vnitřním krvácení a otřesu mozku.
Byl jsem skrčený až v úplně na konci sanitky, protože jsem nechtěl překážet. V nemocnici ho vyložili na vezli ho přede mnou.
"Kam ho vezete?" chytil jsem za ruku jednoho doktora.
"Na sál, musíme ho operovat, počkejte támhle," a ukázal do dlouhé chodby. Šel jsem až na konec a našel tam pár křesel.
Trochu jsem se rozhlédl a zjistil, že tady je nespíš operační sál. Byli tam už skoro hodinu, takže jsem měl dost času přemýšlet. Nejspíš to byla nehoda, ale prostě jsem nechápal, proč ten člověk co ho srazil, ujel. Lidi jsou hajzlové…
Dveře operačního sálu se otevřely tak prudce, až jsem nadskočil. Ten doktor, co jsem s ním už jednou mluvil, mířil ke mně.
"Bude v pořádku?" zeptal jsem se ho okamžitě.
"Vy jste příbuzný?" odpověděl mi otázkou.
"Ne, ale-"
"Známý?"
Zvažoval jsem, co odpovědět, ale nakonec jsem zvolil pravdu. Stejně by se to nakonec dozvěděli. "Ne, jen jsem ho našel." Odmlčel jsem se, ale když ten doktor nic neříkal, zeptal jsem se znova. "Tak bude v pořádku?"
Vypadal, že zvažuje odpověď.
"To nevíme. Má vnitřní krvácení a těžký otřes mozku; ztratil hodně krve a my mu nemůžeme dát transfuzi."
"A proč ne?"
"Jeho krevní skupina je nedostatkové zboží. Právě teď ji nemáme v naší krevní bance. Už jsme sice obeslali další nemocnice ve městě, ale už může být pozdě." Zakroutil hlavou, ale mnou prolétla jedna myšlenka. Nedostatkové zboží… Svoji krevní skupinu jsem znal jen díky tomu, že při dobrovolném odběru vám za to platí. Když jsem ještě na škole nutně potřeboval peníze, šel jsem darovat krev, ale neměl jsem to moc v lásce. Nemohl jsem pak dojít domů po svých…
"Jakou má krevní skupinu?" zeptal jsem se ho.
"AB pozitivní."
"Mám tu samou."
Rozzářily se mu oči. "A byl byste ochotný mu darovat krev?"
"Um, no totiž… jistě," zamumlal jsem a otřásl se.
Odvedl mě těmi dveřmi na sál. Dostal jsem krásný zelený komplet, až jsem si od hlavy až k patě připadal jako mimozemšťan.
Posadili mě do křesla. Naskočila mi husí kůže a chtěl jsem se koukat jinam, ale nešlo to. Napřed odebrali jenom trochu; prý ještě musí udělat jakýsi testy. Pak do mě zabodli tu velkou jehlu a já cítil, jak ze mě odchází život… Jasně, že to dramatizuju, ale jehly odjakživa nesnáším, takže to pro mě bylo mučení nejvyššího stupně.
Za celý ten den už jsem byl dost unavený, a tak jsem jenom rezignovaně koukal, jak moje krev putuje tenkou průsvitnou hadičkou z mé levé ruky na operační stůl, do neznámé osoby, celé překryté zelenou látkou; pak jsem pohledem sjel na spoustu pípajících přístrojů a nakonec na doktory v zelených úborech… a tak pořád dokola.
Vlastně mi přišlo, že je to i docela zajímavý. Koneckonců, na operačním sále jsem ještě nikdy nebyl a doufal jsem, že se moje návštěva už nebude muset opakovat.
Pořád se mě někdo ptal, jak mi je, jestli mi není špatně a jestli neomdlím a na spoustu dalších zbytečných otázek. Asi netušili, že kdyby mě něco bolelo, dozvěděli by se to určitě jako první. Neměl jsem rád bolest a už vůbec ne tu dobrovolnou.
Po nějaké době mě začali odpojovat a já jsem odvrátil hlavu, abych se nemusel dívat na tu nechutně velkou jehlu, co mi vězela v žíle.
Pak mě poslali domů. Chtěl jsem počkat, ale nedovolili mi to; prý by mě k němu stejně nepustili, takže by nemělo smysl čekat.
I když jsem byl už doma a v klidu jsem se díval na televizi, pořád jsem musel myslet na to, co se stalo. A co se vlastně stalo? Vždyť jindy by to nestálo ani za řeč, ale prostě… něco na tom bylo; něco bylo na něm.
Vybavil jsem si jeho obličej. Do očí jsem mu neviděl, ale měl delší tmavé vlasy a jemné rysy…
Byl jsem na kluky a nikdy jsem to nepopíral, ale tohle už mi přišlo trošku divný. Jasně, líbil se mi, ale vypadal mladě, skoro jako dítě, i když… možná to bylo jen jeho drobnou postavou. Každopádně jsem se o něm chtěl dozvědět víc. I kdyby by to mělo být jen kvůli tomu, abych zjistil, jestli je v pořádku.

Druhý den jsem si odpoledne vzal ve studiu volno a vymluvil se na nemocnou babičku, za kterou nemá kdo přijít do nemocnice.
Hned jak jsem dorazil do nemocnice, mi došlo, že vlastně vůbec nevím, jak se ten neznámý jmenuje nebo na jakém oddělení leží. Chvíli jsem přemýšlel, a pak jsem odchytil tu nejvyplašeněji vypadající sestřičku, kterou jsem potkal.
"Slečno," oslovil jsem ji a ona se poplašeně otočila.
"Co potřebujete, pane?"
"Kdyby někoho včera srazilo auto, kde by teď ležel?"
"Na JIPce, ale-"
"Děkuju," přerušil jsem ji a vyrazil tím směrem, kterým ukázala.
Na tom oddělení jsem nepotkal jediného doktora ani nikoho, koho bych se mohl zeptat, takže jsem začal nakukovat do pokojů. Byl až v tom posledním a spal. A možná to bylo lepší, než kdyby byl vzhůru, protože opravdu nevím, co bych mu řekl.
'Ahoj, vůbec tě neznám, ale včera jsem k tobě volal sanitku, když tě srazilo auto, tak se teď jdu zeptat jak ti je.' Tak to těžko.
Vstoupil jsem do pokoje a podíval se na něj pořádně. Z bílého nemocničního povlečení mu vykukoval jenom bledý obličej, který skoro splýval s polštářem a tmavé vlasy. Na straně měl zavázanou ránu a na obličeji pár oděrek; jinak ale vypadal, že mu nic nechybí, i když to jde těžko posoudit, když je někdo napojený na tři různě pípající přístroje.
Nakonec jsem se rozhodl, že si prostě sednu k posteli a počkám, až se probudí. A tak jsem čekal a čekal, ale pořád se nic nedělo. Po nějaké době mě to vážně přestalo bavit, takže jsem si šel pro kafe a zapálit. U mě nic neobvyklýho.
Rezignovaně jsem si sedl na lavičku hned u hlavního vchodu a pomalu pokuřoval. Tyhle chvilky mi vždycky dovolovaly úplně vypnout a nechávat si hlavou probíhat myšlenky jen tak, bez většího významu nebo spojitosti. Ani jsem neměl pochyby o tom, co dělám. Byl jsem si jistý. Až podivně jistý. Naposledy jsem si potáhl a hodil nedopalek do koše, co stál nedaleko. Kupodivu jsem se trefil. Ještě jsem dopil přeslazený kafe z automatu ve vestibulu a vstal. Zkroucený kelímek jsem hodil do stejného koše jako ten vajgl a po cestě zpátky nahoru jsem dumal nad tím, jestli jsem právě nezaložil požár, když jsemto vlastně netípl, ale jen odhodil.
Přemýšlel jsem nad tím tak usilovně, že jsem ani nepostřehl, že už stojím ve dveřích onoho pokoje, a že se na mě upírá pár velkých zelených očí. V náhlé panice jsem rychle vzhlédl a moje vlastní oči se setkaly s jeho nechápavým pohledem. Rychle jsem přemýšlel, co v téhle trapné situaci říct.
"Ehm… ahoj," zakoktal jsem se a začal jsem si ho prohlížet pořádně. Jeho oči přímo vyzařovaly z bledého obličeje; spolu s tmavými vlasy dotvářely dokonalý obraz krásy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 17. května 2008 v 22:34 | Reagovat

hurááááááá.... blog žije :) takže.... začiatok ma dostal, tak dúfam, že tu budú pribúdať pokračovania v dosť častých intervaloch :)

2 Anetka.ph Anetka.ph | 18. května 2008 v 11:04 | Reagovat

už píšu pátou kapitolu tak z toho snad něco vyleze XD XD XD

3 Simka Simka | E-mail | Web | 12. června 2008 v 17:45 | Reagovat

Uch, krásne, nádherné... keď si predstavím Frankieho ako ho Gee opisuje, asi sa mi bude snívať XD letím ďalej!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.