Spolu?

16. prosince 2007 v 21:51 | Anetka.ph |  Others
ti z vás, co mě znají trošku blíž ví, že teď nemám zrovna optimistický období a proto bych se vám všem co sem chodíte chtěla omluit za to, že se tady objevujou samý depresivní bláboly, ale já si prostě nemůžu pomoct :)

na pokračování wayestu už se vážně pokračuje XD; nebyla idea takže nebylo co psát ;-) ale teď by se tady tak do týdne měla objevit další část.... teda doufám XD



Spolu?
Sedíš na zemi a slzy ti kanou z tváří. Tvoří dva zoufalé potůčky, které zoufalou rychlostí pádí dolů.
Všechno tě bolí. Ale ne jenom tělo. Bolí tě myslet, bolí tě dýchat, bolí tě žít!
Prohlížíš si svou ruku, která to udělala, která to všechno začala a která to všechno skončí. Prohlížíš si ji fascinovaně. Hýbeš s každým prstem zvlášť, a pak se na ni zase díváš jako na celek. Trneš v úžasu z toho, jak vůbec může existovat něco tak dokonalého, jako je lidská ruka. Najednou chceš vědět, co v tom je, kdo to stvořil a proč, jak to vůbec může fungovat, ale uvědomuješ si, že už není čas, protože jsi zabila a sama teď umíráš.
Ale nemůžeš to zastavit. Všechno kolem tebe se hroutí, zdi se sypou na tvoji hlavu, život se ti zastavil na jediném okamžiku. Na okamžiku, co trvá doteď.
Na tvých rukou je ještě pořád temně rudá krev - jeho krev. Jeho nenáviděná krev, která na tobě zanechává značku, cejch, prokletí. Vždy jsi věděla, že od lásky k nenávisti není daleko, ale že to dopadne takhle?! Je to noční můra, ze které se právě probouzíš a už nikdy nebudeš moct jít klidně spát.
Teď to totiž končí a už není cesty zpět.
Temně rudé kapky jsou na barevné dlažbě, kterou jste spolu vybírali, na mrtvém těle, ležícím opodál, v jeho vlasech, na tváři, na rtech, na rukou, na noži, který je uvězněn v jeho hrudníku. I z rány pořád ještě vytéká. Už je všude. I na prázdných krabičkách od bůhví jakých léků a poloprázdné láhvi levného alkoholu.
A ty se na to všechno díváš. Pozoruješ, zlomená v slzách to, co jsi způsobila; pozoruješ to, co už dávno bylo neodvratné.
Milovaný nebo nenáviděný? On byl obojí. On je obojí, protože nemůžeš žít s ním, ale ani bez něj. Byl tvůj život, tvoje droga a teď má být i tvůj konec.
Cítíš, jak se ti třesou ruce, ale víš, že zimou to není, cítíš, jak ti křeče stahují žaludek. Oči se ti klíží únavou, točí se ti hlava a poznáváš, že už brzy to přijde.
A najednou je ti pět, v rukou svíráš vytouženou panenku a zakláníš hlavu se šťastným úsměvem, abys mohla pohlédnout na ostatní okolo. Je ti dvanáct, krčíš se pláčem na dívčích záchodech, protože jsi neměla to správné tričko. Patnáct, slyšíš jeho výsměšný smích. Devatenáct, na nenáviděném plese nenáviděné školy si pro tebe přijde a už od sebe nikdy neodejdete. Dvacet, ze zoufalosti zabodáváš nůž do jeho těla a s hrůzou v očích na svých rukou spatřuješ jeho krev.
Ale teď už jsi klidná. Víš, že všechno bude v pořádku. Pomalu si leháš a oči upíráš stále na něj. Tvoje poslední myšlenka patří jemu. Držíte se za ruce a šťastně se na sebe usmíváte.
Jako bys slyšela jeho konejšivý šepot. Už bude dobře…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dangerous Girl Dangerous Girl | Web | 27. dubna 2008 v 22:30 | Reagovat

Toto je...nádherné.

2 Šárka Šárka | E-mail | 9. prosince 2008 v 15:55 | Reagovat

je to zvláštně uklidňující.nwm jak to popsat-ten pocit.prostě piš dál.jsou to super články

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.