Jako jed, jako láska, jako krev (3)

18. prosince 2007 v 22:28 | Anetka.ph |  Waycest
tak tohle je další část...akorát si nejsem jisá jestli už to není telenovela XD

pardon za Chucka Norrise a spol. dneska jsem si to vážně odpustit nemohla

no... doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit, páč mi trvalo opravdu dlouho než jsem něco vymyslela... tak si to užijte :)

Usínal jsem s pocitem, že všechno už je tak, jak vždycky mělo být; krásné. Cítil jsem jak mě jeho paže pevně objímá a tiskne k sobě. Jo, jsem tu pro něj, nikoho jiného nemám a taky o nikoho jiného nestojím.
Neměl jsem ponětí, proč jsem zrovna v té chvíli začal přemýšlet tak pesimisticky, ale prostě mi přišlo na mysl, že i kdyby mě Gerard nenáviděl sebevíc, i kdyby mě od sebe odháněl, ponižoval a trápil, i přes to všechno bych ho dál miloval tak jako teď; nic by se nezměnilo.
Vzbudil jsem se a ve sladkém opojení ještě pár minut relaxoval. S úlevou jsem zjistil, že už je vlastně sobota, takže nehrozí, že by nás mamka přišla vzbudit.
S úsměvem jsem zaznamenal, že mě ještě pořád pevně drží u sebe. Kdybych se pohnul tak bych ho určitě vzbudil, takže jsem jenom natočil hlavu tak, abych na něj viděl a jen se kochal pohledem na jeho tvář. Zpod zavřených víček vykukovaly dlouhé tmavě řasy, na rtech hrál jemný spokojený úsměv; byl dokonalý, miloval jsem ho…
Najednou se mu víčka třepotavě otevřela a Gee něco rozespale a strašně roztomile zamumlal.
"Dobré ráno, ospalče," usmál jsem se na něj.
"Hoj… proč jsi mě nevzbudil?"
"Díval jsem se," odpověděl jsem prostě. Usmál se a políbil mě.
"Víš, že jsem krásnější probuzení ještě nikdy nezažil?" koukl na mě spokojeně.
"Hmm, no jistě, přece jsi se probudil vedle mě, ne?" nahodil jsem škádlivý tón a snažil se u toho tvářit hrozně vážně.
"Přesně," zamumlal. "Už bychom asi měli vstávat… dřív než sem někdo přijde," dodal a navzdory tomu se přitiskl ještě víc.
"Hmm, no to bychom měli, ale to bys mě napřed musel pustit."
"Ehm… to si ještě budu muset rozmyslet, počkej… NE!" a začal mě líbat na krku a pod přikrývkou hladit po břiše. Zahihňal jsem se.
"Copak, copak?" ozval se můj trýznitel, "Snad nejsi lechtivý?" a kousnul mě do ušního lalůčku. Jakoby to už dávno nevěděl…
"Mikey? Gerarde? Už jste vzhůru?" dolehlo ke mně ze schodů… a máminy kroky se blížily. Rychle jsem se od něj odstrčil, co nejtišeji vyskočil z postele, přešel k té své a po cestě jsem si stihl sebrat svoje oblečení, co leželo na zemi a natáhnout boxerky. Zajel jsem pod peřinu právě v tu chvíli, když máma otevřela dveře a nakoukla dovnitř.
"Co jste tady dělali?" zeptala se a podezřívavě přejela pohledem po našich provinilých obličejích. Koutkem oka jsem zachytil Gerardův pohled; dělal jakože se před chvílí probudil. Kdyby jen tušila… Najednou se mi ze sebe zvedl žaludek. Co kdyby nás opravdu nachytala?! Vždyť jsme bratři, jedna rodina, jedna krev, jedna posedlost…
"Jen jsme si povídali," zamumlal jsem rychle.
"To je sice fajn, ale já potřebuju nakoupit, takže honem vstávat! Seznam a peníze jsou na stole," usmála se a zmizela. Slabě jsem vypustil zadržovaný dech.
Rychle jsem se zvedl z postele začal na sebe natahovat oblečení. Na Gerarda jsem se ani nepodíval.
"Mikey?" obrátil se na mě tázavě.
"Musíme jít do toho obchodu, máma vypadala, že ty věci, co po nás chce, potřebuje dost rychle," zamumlal jsem první věc, co mě napadla. Bylo mi jasné, že mi nevěřil, ale nemohl jsem se chovat, jakoby se nic nestalo. Vždyť tohle je špatný, je to kurevsky špatný a já nevím, co jsem si myslel, když mě to popadlo. Jsem zvrácenej. Chci šukat s vlastním bratrem. Ne, my jsme zvrácení… a musíme s tím něco udělat, než se nám to všechno zhroutí pod rukama.
Koupelnu jsem vzal rychlostí blesku, ale stejně jsem v zrcadla stihl zaznamenat malý nafialovělý flíček těsně nad lemem trička. Jakmile jsem uviděl jeho nechápavý obličej ve dveřích protáhl jsem se kolem něj tak, abych se ho ani kouskem těla nedotkl a beze slova šel dolů.
O snídani nachystanou na stole jsem ani nezavadil pohledem, popadl jsem kousek papíru a pár bankovek a téměř vyběhl z domu. Doufal jsem, že když na něj nepočkám, tak to pro něj bude dost očividný znamení toho, že nechci, aby šel se mnou. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, všechno si tak nějak probrat a zhodnotit, ale Gerard to pravděpodobně nepochopil, protože asi po minutě mě udýchaně dohonil, stoupl si přede mě a upřeně se na mě díval.
"Co se děje?" tvářil se vážně a pořád ani nemrkl. Rád bych mu to řekl, ale tohle bylo špatný místo a špatnej čas. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
"Tady ne… jenom, prosím, předstírej alespoň patnáct minut, že se nic neděje. Vyřešíme to doma." Můj pohled směřoval k chodníku a i mým uším zněly ty dvě věty strašně hloupě, ale co se dalo dělat? Opravdu jsem nechtěl probírat náš incest před drbajícíma důchodkyněma.
Nic na to neřekl a pořád šel krok za mnou, jako kdyby mi chtěl poskytnout ten prostor, který mi momentálně tak scházel.
Celých těch asi pět vteřin, co jsme v tom obchodě byli mi připadalo jako z úplně jiného světa. Automaticky jsem házel do košíku věci z papírku a ani jsem nad tím nestihl zapřemýšlet. Hlavou mi pocházely otázky typu co sakra bude dál? Jak to bude pokračovat? Máme vůbec nějakou jinou společnou budoucnost než jako bratři? Určitě oba skončíme v pekle!
"Polož to támhle," houkla na mě máma a já jsem položil igelitku na židli a vyčkával na další úkoly. "A teď se běžte učit, určitě máte alespoň nějaký úkol do školy."
Jenom jsem rezignovaně kývl hlavou a vydal se po schodech nahoru do našeho pokoje. Gerarda jsem pořád slyšel za sebou. Ne, já jsem ho neslyšel, choval se jako by tam ani nebyl, já jsem ho cítil; jeho přítomnost mnou prostupovala tak, že se nedala ignorovat. I přes to všechno jsem ho miloval a na tom by se nikdy nic nezměnilo. Snažil jsem se rozmyslet si, co mu řeknu, ale jakmile jsem si představil jeho tvář to prostě nešlo.
Zavřel za námi dveře a sedl si k nim tak, aby nešly otevřít.
"Nepustím tě ven, dokud mi neřekneš, co se s tebou děje. Udělal jsem snad něco špatně?"
Kousl jsem se do rtu a otočil se na něj.
"Ne, ty jsi nic neudělal špatně… vlastně jo; my oba! Sakra, máma nás skoro viděla jak-" hlas se mi vzpříčil v krku. Začaly mi slzet oči. Do hajzlu! Teď jsem nechtěl brečet, ale vždycky, když nevím, co mám dělat, tak brečím.
"Mikey, lásko, neplakej," Gerard vstal a popošel kousek blíž ke mně. "Já moc dobře vím, co všechno se mohlo stát, ale nesmíš myslet na to špatný; mysli na to krásný, co máme…" jemně mě objal. Konejšivě mi dlaněmi přejížděl přes záda a to, co řekl, mě - i přes všechny moje snahy - trochu uklidnilo. Vždyť jsme tu teď byli jen my dva. Na ničem jiném nezáleželo.
"Jo, máš pravdu," zašeptal jsem do jeho trička. "Jsme na to přece dva."
"Víš co?" usmál se. "Co kdybychom se šli třeba projít nebo se zašili do obchoďáku podívat se na naše imaginární vánoční dárky?"
"Ale, co kdyby-" pořád jsem se bál vlastně ničeho.
"Nic se nestane, jsme přece bráchové. Nebude nic divného na tom, že někam jdeme spolu."
Oplatil jsem mu úsměv. Byl jsem rád, že se snažil, abych přišel na jiné myšlenky.
"No tak… bude to fajn, tak jako když jsme byli malí… koupím ti zmrzlinu."
"Ale my už dávno nejsme, Gee. Ty chceš jít na zmrzlinu teď, když všude visí vánoční ozdoby?" Věděl jsem, že se mě snaží uplatit, ale on se na mě pořád jen usmíval.
"Vím, že už nejsme malí a teď je to mnohem lepší," pozvedl jedem koutek nahoru, protože tušil, že už má vyhráno.
"Myslíš?" zeptal jsem se ho; ještě pořád nejistý.
"Jo, myslím, věř mi."
Věděl jsem, co chce udělat a taky jsem mu chtěl uhnout, ale při pohledu na jeho výraz ve tváři, mě to rychle přešlo. Viděl jsem štěstí; viděl jsem to, co jsem cítil i přes všechny ty mraky, co právě přiletěly. Viděl jsem, že mě opravdu miluje a já bych dal cokoli na světě za to, abych se na něj mohl takhle dívat po zbytek svého života.
--- --- ---
Celé dopoledne jsme strávili procházením se venku. Zamířili jsme do parku na druhé straně města, protože jsme doufali, že nás tam nikdo nebude znát. A taky že jo.
Mohl jsem jeho ruku pevně svírat ve své, mohl jsem ho občas políbit; a to všechno beze strachu, že nás někdo uvidí, že nám někdo bude nadávat, protože ten park byl tak velký a venku byla taková zima, že jsme potkali jenom asi pět lidí a z toho dva byli bezdomovci.
Povídali jsme si o tom, čím jsme si přáli být jako malí…
"A vzpomínáš, jak jsme jednou byli s mámou v kině na filmu se Supermanem a já jsem pak tajně vzal mámě ten červenej ubrus s kytičkama, uvázal si ho kolem krku, a pak jsem lítal po domě a skákal ze schodů?" opět se rozesmál.
"Tak na to se nedá zapomenout. A já jsem pak vždycky chtěl být Chuck Norris, protože jedině on dokáže porazit Supermana."
"Ale né!" ohradil ses s vážným obličejem. "Spiderman je stejně nejlepší."
"Víš, že tě miluju a že jsi jenom můj?" otočil jsem se na něj.
"To první můžeš zopakovat klidně i víckrát - dobře se to poslouchá; a co se týče toho druhého - nebuď si tak jistý," zatvářil se najednou tak netečně, až mě to rozesmálo. Obdivoval jsem jeho nasazení do hry.
"No… vzhledem k tomu, že jsem si tě podepsal…"
"A kdy, prosímtě?" pořád měl ještě vážnou tvář, ale už věděl, kam tím mířím.
"No přece včera," kousl jsem se do rtu a hodil po něm vyzývavý pohled.
"Hmh… no jo vlastně… já jsem na to už skoro zapomněl… asi bychom si to měli zopakovat, aby se mi zlepšila paměť."
"Máma je doma," trochu jsem svěsil koutky. Uvědomil jsem si, že nejsme zas tak svobodní, jak jsem si právě připadal.
"To nevadí," šeptl tajemně a vedl mě směrem domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anaj Anaj | Web | 20. prosince 2007 v 17:31 | Reagovat

dokonale.. to ako je mikey neisty.. krasne opisane :)

2 Dee Dee | Web | 22. prosince 2007 v 13:12 | Reagovat

Najwaycestovejší waycest :)

3 Doookie Doookie | Web | 25. prosince 2007 v 15:30 | Reagovat

je to úžasně popsaný a dokonale se to čte:D..fakt se mi to moc líbí:)

BINGO Anetko:)

4 Anett Anett | Web | 5. ledna 2008 v 15:22 | Reagovat

Dobrý. A Doookie čte Waycest?! To snad ne?!

5 LucyA LucyA | Web | 13. ledna 2008 v 0:18 | Reagovat

moooooocc dobrrrééééééé...

6 cemetery385 cemetery385 | Web | 9. února 2008 v 18:03 | Reagovat

Krásný! Waycesty miluju!!! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.