Jako jed, jako láska, jako krev (2)

11. listopadu 2007 v 21:05 |  Waycest
Tak a je tady další část. Je to zase jenom kousek. Doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit ;-)
jo a prosím komentujte :) to při psaní docela pohání dopředu ;-)

Vzbudil jsem se a kolem mě bylo šero. Už muselo být dost pozdě odpoledne. Podíval jsem se vedle sebe a Gerard tam ještě pořád ležel. Spal, na tváři uvolněný úsměv.
Vypadal tak roztomile, až to bolelo. Opatrně jsem odvinul jeho ruce ze svého těla tak, abych ho nevzbudil a vstal jsem. Pořád mi nedocházelo, že to, co se děje je skutečnost. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se mi to vážně zase jenom nezdá.
Lehl jsem si na svou postel a koukal na něj tak dlouho, dokud jsem zase neusnul. Ani nevím, proč jsem od něj vlastně odešel… Asi proto, že mohla přijít mamka…
Probudil mě až budík. Gerard v pokoji nebyl, ale to mě nějak zvlášť neudivovalo, protože vždycky stával dřív než já, ale po tom, co se stalo jsem nechápal, proč bych ještě měl jí do školy. Vždyť to bylo tak absurdní vracet se do starých kolejí! Ale i přes to jsem si nachystal věci a šel dolů do kuchyně.
Ale tam taky nebyl! A nebyl ani v koupelně, na půdě, v ložnici rodičů, kteří už dávno odešli do práce a ani ve sklepě… On šel do školy beze mě? Najednou jsem se cítil jako spráskaný pes, kterého jeho páníček vyhodí na ulici do mrazu. Proč odešel beze mě? Ještě nikdy to neudělal. Už když jsem byl malej, tak mě vždycky dovedl do mé školy a teprve až pak šel do té své.
Ale co, když mě po včerejšku nechce vidět? Co, když jsem udělal něco špatně? Co, když on udělal něco, co nechtěl? Co, když mě nemiluje? Co, když si to všechno prostě jenom namlouvám?
Musel jsem jít za ním; musel jsem to vyřešit; musel jsem ho políbit!
Celou cestu do školy jsem běžel. Nevěděl jsem, co se děje a to mě trápilo víc, než jsem byl ochoten si přiznat…
Vběhl jsem do školy, ale nikde jsem ho nemohl najít. Najednou do mě ale někdo strčil. Jasně, že to byl Phelps.
"Tak ty ses včera zastával toho buzíka jo?" vyjel na mě a přitom se debilně usmíval na partu svejch kamarádíčků.
"Jo, je to totiž můj brácha, jestli sis toho nevšimnul!" vyhrkla ze mě odpověď tak rychle, že jsem ani nestihl zaregistrovat, že mu říkám něco, co bych neměl.
"Tak takhle se mnou mluvit nebudeš, rozumíš?" a napřáhl se, ale najednou se odněkud vynořila Gepardova ruka, která mě odstrčila za něj, takže teď stál mezi mnou a Phelpsem.
"Nech ho ne pokoji!"
"Gerarde, ne-" nestihl jsem doříct ani větu, protože mě Phelps přerušil.
"No, když to chceš schytat za něj, tak prosím," odfrkl si a pořád se debilně culil.
Dal Gerardovi pořádnou ránu pěstí do břicha a ten spadl na zem. Kolem už se utvořil pořádnej hlouček lidí a celý dění pozoroval.
"Zmizte mi z očí, vy buzny zkrvený! Beztak si to někde rozdáváte spolu, co?" zasyčel na nás a začal se smát ještě víc a celej dav s ním. Trochu ve mně hrklo, ale v tu chvíli mě to nezajímalo.
"Gee," klekl jsem si k němu na zem, "jsi pořádku?"
"Jo," odstrčil moji ruku a trhaně se postavil.
"Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se ho, ale neodpověděl.
"Kreténi," zamumlal si pro sebe, ale na mě se nepodíval.
"Gee, nepůjdeme domů? Je ti blbě a tady už to stejně nemá cenu…"
Nic na to neřekl, jen se otočil a vyrazil směr východ ze školy. Pořád jsem nic nechápal…
Celou cestu jsme oba mlčeli. Vypadal naštvaně a já jsem ho nechtěl dráždit.
Doma se svalil na pohovku a upřeně koukal kamsi nad televizi. Sedl jsem si vedle něj a přitulil se k němu, ale odstrčil mě.
"Nech toho, Mikey! To, co se stalo včera, nebylo správný; víme to oba… Bože! Vždyť je to incest!" rozhodil rukama a nervózně se postavil.
"A co na tom záleží? Tak to jsi ho radši měl nechat, ať mě zmlátí a ne dělat hrdinský kousky!"
Slzy vzteku mě pálily v očích. "Co se to s náma děje, Gee? Nikdy jsme se přece nehádali… Proč jsi to udělal?" nemusel jsem ani říkat nahlas, o čem to mluvím. Chápal mě.
"Nemohl jsem ho nechat, aby ti ublížil. Nikoho nenechám, aby ti ublížil; to radši nechám ublížit sám sobě," řekl tiše, oči přišpendlené k podlaze.
Tohle mě úplně dostalo. Nevěděl jsem, co na to mám říct. "Gee…" zašeptal jsem a přešel blíž k němu.
Pohladil jsem ho po tváři, ale on jen nesouhlasně zakroutil hlavou. "Ne," řekl. Pevně jsem ho objal.
Nevěděl, jak moc pro mě znamenalo to, že se mě zastal, protože jsem si to nezasloužil. Ta chvíle byla tak dokonalá. Jenom jsme tam stáli a objímali se. Přejel jsem mu dlaněmi přes záda. Zachvěl se.
"Mikey, nedělej to… víš, že-" kroutil hlavou.
Políbil jsem ho. Moje ruce vklouzly pod jeho tričko a začaly ho pomalu hladit na břiše. Chtěl jsem ho přesvědčit o tom, jak moc mi na něm záleží.
Kousek se odtáhl a podíval se mi do očí. Jeho oči už nebyly stejné jako dřív. Nebyla v nich ta bolest a řvoucí bezmoc. Teď už byl jenom můj
"Jestli udělám to, co chceš, už nebude cesta zpátky," zašeptal, pořád se mi díval do očí a ani se nepohnul; jako by ani nedýchal.
"Už není cesta zpátky… a nikdy nebyla."
Přitiskl se na mě ještě víc a začal mě líbat. Zoufale, jako by se bál, že chci odejít… Nechtěl jsem ani v nejmenším…
"Mikey, bože, Mikey…" sténal mi do ucha. "nemáš ponětí, jak moc tě chci… tak dlouho… tak dlouho jsem ti nesměl nic říct…"
Pomalu mi rukama vjel pod tričko. Zatřásl jsem se. Chytil mě za ruku a propletl prsty.
"Pojď nahoru," pošeptal mi, spodní ret zkousnutý…
Zamrkal jsem překvapením, že si o to řekl sám. Vždyť on by ten, co se snažil vždycky ovládat.
Rychle jsme vyšli schody a těsně přitisknutí vešli do našeho pokoje.
Najednou jsem se začal rozhlížet. Dvě rozházené postele, skříň a stůl plný Gerardových kreseb pod oknem. Tady jsme si jako malí hrávali, když jsme nesměli ven na hřiště. Tady jsme si vždycky svěřovali všechna naše tajemství. Tady máme dospět… Všechno už je jinak; od teď až navždy.
"Děje se něco?" otočil se na mě. Ani jsem si neuvědomil, že si všiml, že stojím jako socha a slepě koukám před sebe.
"Ne, nic… jenom jsem se trochu zamyslel," usmál jsem se na něj.
"Teď nemysli…" záhadně se usmál a políbil mě. Přitlačil mě na dveře, u kterých právě zapadl zámek. Tiskl se na mě a jemně mě líbal na krk. Cítil jsem, jak teplo jeho těla proudí ke mně, jak jeho rty přejíždějí přes moji klíční kost, hrudník, břicho… Ani nevím, jak jsem přišel o tričko…
--- --- ---
Přivinul jsem se těsněji k němu. Nic dokonalejšího ještě nikdy nebylo a už taky nikdy nebude, protože tohle bylo poprvé. Celého mě zaplavil úžasný pocit, pocit, že tu jsem pro něj! Štěstí mě zahřívalo zevnitř až mě od toho pálily konečky prstů.
"Mikey?"
"Ano?"
"Chtěl bych, aby to takhle bylo navždycky."
"Já taky… vždyť to víš. Bez tebe jsem nic."
"Nelži, tohle není pravda-"
Objal jsem ho ještě pevněji a přerušil jeho protesty. "Miluju tě… lháři…" a políbil ho na tvář.
Usmál se a pohladil mě po vlasech. Přikrývku přitáhl výš a po chvíli už začal pravidelně oddechovat.
Ani nemůžu říct, jak mi tehdy bylo. Byl jsem tak strašně šťastný, že jsem si ani neuvědomoval, co všechno se může stát… a co všechno se ještě stane…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krista.Kika Krista.Kika | E-mail | 14. listopadu 2007 v 18:15 | Reagovat

Dokonalé, dokonalé, Pupí.... jen tak dál;-)

2 dead zruda XD dead zruda XD | 29. listopadu 2007 v 21:40 | Reagovat

omgeeeeeeee to je upe užasne <333 som stoho nadšena jak keď mi sestra priniesla mcr odznaky XD pokračovenieee %D

3 Doookie Doookie | Web | 5. prosince 2007 v 19:30 | Reagovat

krásný:)

4 Linka Linka | Web | 14. prosince 2007 v 10:50 | Reagovat

ah, to je dokonalé! taky bych chtěla umět psát tak krásný waycesty... páč waycesty sou best XD

5 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 16. prosince 2007 v 15:54 | Reagovat

Perfektní , ani nevím, co bych sem měla napsat, ale napadá mě jedno slovo ... ÚŽASTNÝ !!! :D

6 Anaj Anaj | Web | 17. prosince 2007 v 10:48 | Reagovat

dokonale.. ja nemam slov.proste takto pisat - to je sen vsetkych, co pisu ffky..

7 Anetka.ph Anetka.ph | 17. prosince 2007 v 18:02 | Reagovat

děkuju moc za pochvaly... tím víc se stydím, že sem skoro nic nepřibývá ale pokráčko už se rýsuje takže prosím trpělivost se mnou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.