Jako jed, jako láska, jako krev (1)

4. listopadu 2007 v 19:04 | Anetka.ph |  Waycest
Kousek tohohle waycestu už mám napsanej hrozně dlouho, jelikož jsem osoba líná, tak to pořád nemůžu dopsat xD (dokonce jsem zjistila, že už mám kousek opsanej v kompu a ani o tom nevim xD)

Doufám, že vám to nebude připadat jako telenovela (a jestli jo, tak se ozvěte), protože to nemá být telenovela, ale občas mám sklony psát takový přeslazený kraviny... xD

Tohle je jenom první část. Kdy přibude další, o opravdu nevím, ale budu se snažit dopsat to co nejdřív :)

Takže, doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit. Budu vděčná za každou kritiku :)

"Gerarde, Gee, otevři!" buším na dveře od koupelny.
Žádná odezva. Sakra! Tohle mi nedělej, Gee, tohle, prosím, ne!
"Gee, prosím…" dál se opírám do dveří, i když vím, že je zamčeno.
"Ne, Mikey," slyším tichou odpověď. "Jdi pryč, jdi žít… a nech mě to tady skončit! Na mě už stejně nezáleží… Jenom ti ničím život…"
Polila mě vlna strachu.
"Gerarde!" začínám panikařit, ale nepomáhá to. Dál už se neozývá.
Svezu se na zem podél zamčených dveří. Vím, co se chystá udělat; už to párkrát zkoušel. Ale nevím, co mám dělat! Nemám sílu už vůbec na nic… Cítím, jak mi beznaděj plní žíly… jako jed, jako láska, jako krev… Bože, co když se mu to vážně podaří? Já bez něj žít nedokážu!
Za dveřmi pořád slyším tiché vzlyky; podivně mě to uklidňuje. Opírám si hlavu o rám dveří. Vracím se zpátky do bolestně krásných vzpomínek… a hledám odpověď… Proč?
* * *
Rychlým krokem jsem šel po školní chodbě. Gerard na mě už určitě dávno čeká na hřišti, abychom pak spolu mohli jít domů. Ale já jsem se musel ještě zdržet ve třídě, abych nepropadal ještě z dalšího předmětu. Škola mě prostě moc nebrala.
Slyšel jsem křik a podvědomě přidal na tempu. Byl jsem zvědavej, koho si zase ten debil Phelps a jeho parta vybrali za cíl.
"Podívejme se na něj, na buzíka! Ty by sis s náma chtěl hrát, jo?"
Ucítil jsem nepříjemné tušení a zachvěl se. Sakra! Vyběhl jsem ze dveří a sprintem mířil k hloučku ostatních. Teď už jsem si byl jistý, protože to byl Gerardův hlas.
"Nechte mě… prosím… nic jsem vám ne-" a bolestné zakňučení.
Rychle jsem přemýšlel, co bych pro něj mohl udělat. Těžko bych tam mohl vletět a začít jim vyhrožovat…
Otočil jsem se a tryskem vletěl zpátky do školy; doufajíc, že cestou potkám nějakého učitele, aniž bych musel až ke kabinetům, který jsou na druhý straně budovy.
"Pane Hyde! Pane Hyde, na hřišti se perou!" zaječel jsem přes celou chodbu a učitel tělocviku se hned obrátil směrem ke mně a proběhl kolem mě na hřiště. Rvačky přímo miloval, takže byl šťastnej jak blecha, když se mohl zapojit - totiž odtrhávat obě strany od sebe. Další důvod proč tuhle školu nenávidět…
Sledoval jsem, jak Gerard dostal další kopanec do břicha předtím, než se tam Hyde vrhnul. Z úst mu tekla krev a on se na zemi skroutil do klubíčka s myšlenkou chránit se před další ránou.
Přiběhl jsem k němu co nejdřív jsem mohl. Věděl jsem, co si tady k němu můžu dovolit a co ne. Proto jsem ho jen zvedl ze země a táhl ho domů.
Pevně tiskl obě čelisti k sobě, aby zabránil bolestným stenům, hlava hrdě vztyčená, ale kulhal a jeho bunda byla špinavá od prachu. Rukou jsem se snažil mu ji očistit, ale díky jsem nečekal.
Lidi na ulici se po něm ohlíželi, ale on si jich nevšímal. Ostatně jako vždycky. Měl svůj vlastní svět, kam nikoho nepouštěl… Ani mě ne.
Když jsme byli konečně doma, se zkřiveným obličejem si opatrně lehl na pohovku a nehýbal se. Hned jsem šel do mrazáku pro led a do kuchyně pro vodu a nějaké čisté ubrousky.
Tiše jsem si k němu sedl a začal mu vlhkým ubrouskem opatrně stírat krev z tváře a natrženého rtu.
Ani nedutal; a takhle to bylo vždycky… beze slov.
Nenáviděl jsem ty, kteří ho tolik zraňovali, ubližovalo mi to stejně jako jemu. Oni nechtěli pochopit, jaký byl doopravdy. Jim se zdál jiný, divný… ale nebyl, ne pro mě. Byl krásný, jedinečný. A já jsem ho za to miloval. A možná víc, než bych jako jeho bratr měl… No a co? Gerard si to zasloužil… Ne, zasloužil by si někoho mnohem lepšího. Než jsem já, ale snažím se. Pro něj…
Vzal jsem utěrku s ledem a přiložil ji k fialovějící tváři. Ucukl.
"Promiň," zamumlal jsem a ruku kousek odtáhl.
"Mikey," podíval se na mě, "proč?"
Nechápal jsem. "Co proč?"
"Proč tohle všechno děláš? Proč se o mě staráš? Proč mě bráníš a proč mě taháš z průšvihů? Vždyť víš, že já ti za to nestojím. Jenom ti ubližuju!" Slzy se mu začaly koulet z jeho krásných očí.
"Co to, sakra, meleš?" Odhrnul jsem mu vlasy z obličeje a pořád držel svou ruku na jeho tváři. "Proč to dělám? Protože to chci dělat, protože tě miluju! Stojíš mi úplně za všechno na světě… A víš, že vím, že bys mi nikdy neublížil." Políbil jsem ho na čelo, ale rozbrečel se ještě víc. Kruci! Bolelo to vidět ho takhle; zlomeného v slzách, bezmocného, odmítaného…
Sklonil jsem se a pevně ho objal. Zabořil hlavu do mého krku a tiše vzlykal.
"Gee, Gerarde," šeptal jsem pořád, "nestojí ti za to, rozumíš? Oni nevidí, jak úžasnej jsi! Jsi krásný… a nenech si od nich namluvit, že ne!"
Podíval se na mě. "Děkuju, děkuju… děkuju, Mikey. Nevím, co bych bez tebe dělal," mumlal.
Ucítil jsem jeho rty na svém krku. Proběhlo mnou mrazení. Udiveně jsem se na něj podíval. Určitě to byl omyl. Tohle nemohl udělat. Necítí to samé, co já a já si to nesmím nalhávat.
Zvedl rozbolavělou ruku a pohladil mě po tváři. "Ty jsi jediný, komu na mě doopravdy záleží. Jen ty víš, kdo jsem, a přesto dokážeš vystát mou přítomnost. Nechápu to. Nechápu to a miluju tě."
Zachvěl jsem se. Stejně to není pravda. Zdá se mi to. On to doopravdy neřekl. Miluju ho tak zoufale, že si to jenom představuju.
Vypadal u toho tak smutně. Ubrečené oči, nateklý ret, černé vlasy v očích, jeho prst přejíždějící přes moje rty. Oh, Gee… Tohle mi nedělej, nemůžu odolat, je to špatný…
"Mikey?" zašeptal moje jméno tiše.
Zavřel jsem oči a snažil se dýchat klidně. Otevřel jsem je.
"Můžu tě políbit? Prosím, dovol mi to. Jednou… Vím, že bych tě o to neměl žádat. Vím, že to není správný, ale… Je to to jediný, co bych chtěl dělat do konce svýho života."
Díval se mi do očí. Jeho pohled… upřený, něžný, zdrcený.
"Dobrá," přikývl jsem a polilo mě horko. Jestli to udělá, neudržím se. Bože, já se nechci udržet! Ne, bude to jen jeden polibek. Jen jeden…
Byl tak blízko mých rtů, že se stačilo jen trochu natáhnout. Cítil jsem vůni jeho vlasů. Ztuhla ve mně všechna krev. Tohle je všechno, po čem jsem kdy toužil, tak co se to se mnou děje? Bojím se…
Roztřeseně vydechl a jemně, téměř neznatelně přitiskl svoje rty na moje. Sotva jsme se dotýkali, přesto ze mě všechno spadlo… Byl tu jen ten dotek. Jen Gerard. Můj bratr. Moje láska. Moje posedlost.
Odtáhl se a znovu se mi podíval do očí. Ucítil jsem prázdnotu.
Pohladil mě po tváři a něžně se usmál.
"Děkuju, Mikey…"
Vypadal, že se chytá vstát, ale zmučené tělo ho odmítlo poslouchat. Musím ho zastavit! Tak úžasný pocit…
"Ne, ještě nechoď," dotkl jsem se jeho ramene.
"Není to správný, Mikey," zakroutil sklesle hlavou.
"Prosím…" ruku jsem přesouval z ramene na hrudník. Pomalu, toužebně.
Tentokrát zavíral oči on. Spodní ret pevně stlačený mezi zuby, odmítavý pohyb hlavy. Na slova se nezmohl.
Jeho srdce prudce tlouklo do mojí ruky a pobízelo mě zajít dál.
Otřel jsem svoje rty o jeho tvář. Zachvěl se… Každým polibkem jsem byl blíž jeho ústům. Ochutnával jsem jeho kůži.
Moje druhá ruka pomalu hladila jeho vlasy. Nechal jsem sklouznout svoje rty k jeho. Přerývaně se nadechl.
Ruce jsem ovinul kolem jeho těla a přitáhl si ho ještě blíž. Vnímal jsem vůni jeho vlasů a pomalu se jí nechal omámit, zbláznit.
Jeho rty opět u mého krku. Gee…
Podíval jsem se mu do očí a viděl tam to, co jsem cítil.
Jedny rty zoufale přitisknuté na ty druhé…
Začal jsem ho hladit po zádech. Snažil jsem se u toho být opatrný. Určitě má víc modřin, než jsem viděl.
Jen tichý vzdech, když se moje ruce přemístily pod jeho tričko.Cítil jsem jeho prsty na své tváři, zapletené v mých vlasech, na svém boku, na stehně; oh, bože…
Moje rty jely podél linie jeho čelisti, pak dolů na krk. On je tak nádherný, tak dokonalý.
Zkusmo jsem povytáhl jeho tričko; nebránil se. Přetáhl jsem mu ho přes hlavu.
Jemně jsem ho zatlačil dolů k pohovce a opírajíc se o vlastní lokty, abych mu nepůsobil bolest, jsem ho líbal na sněhobílou kůži.
"Gee…" vydechl jsem a přesunul svoji ruku na přezku je ho pásku. Otevřel oči.
"Nesmíme-"
Nepovolil jsem. Pomalu jsem mu stáhl kalhoty a rukou přejížděl pes boxerky. Vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám, ale chtěl jsem ho. Cítil jsem, jak se chvěje.
"Mikey, já… já jsem ještě nikdy-" nedokončil větu, protože jsem nechal svoje prsty zabloudit pod tu tenkou látku. Ježiši, asi nevím, co mám dělat. Nikdy jsem se nezajímal o někoho jiného, než o něj. Ještě nikdy jsem s nikým nebyl. Gerard byl můj střed vesmíru.
Přerývaně se nadechl, když jsem se ho začal dotýkat. Líbal jsem jeho modřiny na břiše, jako bych je tím mohl smazat.
Stáhl jsem mu boxerky a pořádně si ho prohlédl. Na stehnech i kyčlích se mu hromadily barevné odstíny sražené krve. Netušil jsem, že ho zmlátili tak moc. Jemně jsem ho přes ně pohladil, přesto ucuknul. Nechci mu ubližovat!
"Promiň, Gee…" zašeptal jsem a přitiskl svoje rty na jeho.
"Jsem v pořádku, jen… pokračuj," vydechl mi do úst.
Jazykem jsem mu vklouzl mezi rty. Jeho ruka na mém boku si mě táhla blíž. Blíž k sobě, blíž k…
Líbal jsem ho na krk, pak směrem dolů na hrudník, podbřišek, na vnitřní stranu stehna.
"Oh, Mikey," zasténal. Nikdy jsem neslyšel nikoho říkat moje jméno s tolika pocity.
Netušil jsem, co mám dělat, a tak jsem ho jen něžně líbal na špičku. Boky mi trochu přirazil k ústům, takže do mě zajel a hlasitě zavzdychal. Líbilo se mu to! Pokračoval jsem a zkusil zapojit i jazyk. Hladil mě ve vlasech a pořád vzdychal moje jméno…
Najednou sebou zacukal a v ústech jsem měl teplou tekutinu. Začal jsem se dusit a Gerard si mě vytáhl k sobě nahoru k dalšímu polibku, tentokrát mnohem vášnivějšímu. Opadl z něj strach, obava, pochybnosti… a ze mě taky. Teď už jsem mohl cítil jeho lásku naplno.
"Miluju tě," zašeptal jsem mu do očí. Konečně jsem to řekl tak, jak jsem vždycky chtěl… a on to tak pochopil… tak, jak jsem vždycky chtěl.
"Mikey… bože, Mikey… ani nevíš, jak dlouho… jsem tohle chtěl, ale… nesmíme to dělat…"
Líbal jsem ho; mluvil stále přerývaně a nejistě. Ale tohle jsem od něj slyšet nechtěl. Věděl jsem, že děláme obrovskou chybu, ale následky jsem si nebyl schopen domyslet… ne teď.
Přetočil mě pod sebe a bolestně zasyknul.
"Gee, ne… jsi zraněný…" zakroutil jsem hlavou.
"To nic není," usmál se, ale v očích mu pořád hrála bolest.
"Ne. měl by ses trochu prospat. Pomůžu ti nahoru. Navíc, kdyby někdo přišel…"
U téhle věty se zasekl. "Jo, jasně," zamumlal, ale na mě se nepodíval.
Bylo zvláštní, že jsem to řekl právě já. Chtěl jsem být s ním, ale ještě víc jsem chtěl, aby byl zase v pořádku.
"Máš pravdu," dodal ještě a pomalu se postavil. Vzal si svoje oblečení a začal ho na sebe pomalu natahovat.
Pomohl jsem mu do schodů a do našeho pokoje. Tam si lehl, já ho přikryl a lehl si za ním.
Podíval se mi do klína a všiml si, že jsem vzrušený. Roztomile se usmál a políbil mě na tvář.
"Nech mě udělat alespoň tohle," zašeptal mi do ucha a pohladil mě přes kalhoty. Prudce jsem vydechl. Jeho ruce roztřeseně rozepínaly můj pásek; zřejmě si sebou nebyl tak jistý, jak vypadal.
"Gerarde," nadechl jsem se přerývaně. Jedna moje část chtěla protestovat, ale…
"Sh…" zašeptal a políbil mě. Hladil mě přes boxerky a vytáhl z nich můj narůstající problém.
"Miluju tě." Začal pomalu pohybovat svou rukou a přitom mě pořád líbal.
Byl jsem na vrcholu blaha, cítil jsem, jak se mi svaly horečně stahují a zase uvolňují.
"Ah, Gee!" vzepjal jsem se proti jeho ruce, když to konečně přišlo. Zatmělo se mi před očima a pevně jsem zaťal prsty do polštáře za svou hlavou.
Zoufale jsem zkoušel popadnout dech.
"Gee… to bylo…" nedořekl jsem, ale místo slov jsem ho radši políbil. Pohladil mě po vlasech a já se k němu přitulil. Začaly mi těžknout víčka a už jsem jenom stačil postřehnout, jak přese mě Gerard přetáhl přikrývku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Poppaea Poppaea | Web | 4. listopadu 2007 v 19:06 | Reagovat

Skvělej blog! mrkni na ten můj

2 Krista.Kika Krista.Kika | E-mail | 5. listopadu 2007 v 20:07 | Reagovat

Nemužu udělat nic jinýho, než tě pochválit.... ty mě prostě nikdy nezklameš! <3 ÚŽASNÉ!!!

3 Anett Anett | Web | 6. listopadu 2007 v 12:55 | Reagovat

Pěknej příběh. Jj, dřív bych na Waycest ani nekoukla ale to jsou ty měsíce toho čtení... Stává se ze mě zvrhlík takže teď Waycest ať žije!!! Jo a dál?

4 Dee Dee | Web | 6. listopadu 2007 v 21:00 | Reagovat

Tak na to ti poviem, že normálne aj mne začala tuhnúť krv v žilách....uaaaaaaah!

5 Bloody Kisses Bloody Kisses | Web | 7. listopadu 2007 v 14:56 | Reagovat

Ja som  tiež predtým waycesty nečítala, ale je zo mňa taký úchyl že už ani popísať sa to nedá! Pri takýchto veciach tuhne krv v žilách, dych spomaľuje, vžívaš sa do situácie.................  Tento waycest bol plný reality... teda ja som mala taký pocit, chválim chválim chválim!!! <3 <3 <3 <3 <3 <3 <3 a pohni tým tvojim lenivým zadkom, všetci tu chceme pokračovanie... :D :D :D :D xD xD xD xD

6 Doookie Doookie | Web | 5. prosince 2007 v 19:11 | Reagovat

to je úžasný..fakt povedeně napsaný..čtu dál:)

7 Anaj Anaj | Web | 16. prosince 2007 v 21:57 | Reagovat

Milujem waycesty.. a tento zacina nadherne <33

8 ♥♥GrEGOorkA deEAd AnGel♥♥ ♥♥GrEGOorkA deEAd AnGel♥♥ | Web | 14. července 2008 v 18:23 | Reagovat

Ahoja...plofim plofim...jukni ke me...potrebuju malinkou pomoc neboj o zadny hlasovani bo tak nejde jen potrebuu pomocnika...jesi by si byla tak hodna...a jukla se o co de...plofiiim...sem upe v koncich uz nevim co mam delat

9 Šárka Šárka | E-mail | 9. prosince 2008 v 12:46 | Reagovat

tag to bylo něco. Ůplně mě too dostalo,vůbec jsem nevnímala svět kolem.vážně máš talent.Piš dál.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.